80. léta - luxus, disco, kýč

Kultura se stala byznysem a móda téměř vládcem světa. Nikoho už nezajímaly rozdíly v oblékání mezi mužem a ženou, protože hlavní přeci bylo mít dokonalé tělo. Západní svět konečně zjistil, že existuje daleko starší historie, než jen ta jeho, a tak zaznamenávala boom japonská estetika a asymetrie.

Pro tuto dekádu jsou typické až jevištní balonové sukně a přehnaně velká ramena symbolizující nenasytnost. V podstatě jsou tu neomezené možnosti, nosilo se opravdu vše možné i nemožné. Toto období se leskne slávou a úspěchy a do všeho mluví peníze. Móda je divoká, s erotickým nábojem a minimalistická. Náhle se vyrojilo nespočet nových fotografů a módních návrhářů, ale zdaleka ne všichni se na výslunní udrželi delší dobu. Ve společnosti jsou ovšem i přes tu záři světel veliké sociální rozdíly. Ty chudší a méně úspěšné rozčilují v Británii pro tehdejší léta typičtí „yuppies“ (young urban professionals) – velmi bohatí a rozmazlení mladí muži, kteří se rádi ukazovali a vystavovali na odiv svůj majetek a atletické tělo. Zkrátka prototypy mladých snobů, které bychom zajisté nikdy nepotkali v metru nebo v autobuse.

Ikonami doby se stala zpěvačka Grace Jones s hranatými křivkami těla; dnes stále a snad ještě více uznávaná Meryl Streep, jejíž film Vzpomínky na Afriku zpopularizoval koloniální módu a zpěvačka Cher, která napřestala šokovat svými síťovanými a téměř vše odhalujícími oblečky (a dnes i počtem plastických operací).

Jedním z nejvýznamnějších návrhářů Francie (nejen) 80. let je Jean Paul Gaultier. Zavedl do módy např. sukně pro muže. Hraje si s oblečením a ukazuje v něm svůj smysl pro humor. Proslavily ho i kuželové podprsenky a korzety pro výstřední zpěvačku Madonnu.

Christian Lacroix pracoval nejdříve pro Patoua, poté si založil vlastní modelový dům v Paříži v roce 1985. Vyznačoval se barokními vlivy, zvláštní barevností a hrou s materiálem – vyšívání, sešívání… Do haute couture přinesl pohled mladého člověka, jehož oděvy jsou luxusní a mladistvé.

Giorgio Armani byl pánem sak. Ta pánská byla dekonstruovaná a uvolněná, zatímco do dámských přinesl silně maskulinní prvy, ostré tvarování a předimenzovaná ramena.

„Císař Karel“, Němec pracující v Paříži, to je Karl Lagrfeld. K módě se dostává již v 70. letech. Jeho styl se mění spolu s tím, pro koho navrhuje (Chloe, Fendi, Chanel…). Inspiraci měl v Else Schiaparelli, když surrealisticky položil na hlavu klobouk v podobě židle.

Japonka Rei Kawakubo pobuřovala svými roztrhanými modely a rubáši s dírami. Nesnášela dokonalost a milovala černou barvu. Zastávala se stylů ostatních japonských návrhářů.

Vivienne Westwoodová proklamovala „antiyuppiovskou“ módu. Svou tvorbou demonstrovala proti aktuálním problémům společnosti jako sociální nerovnos, první případy AIDS nebo výbuch Černobylu. Byla napadána za nenositelnost a jako první navrhla šaty „naruby“.

Domenico Dolce a Stefan Gabbana úchvatně černobíle zobrazili minulost Itálie, mafiány, sicilské vdovy, gangstery a získali si tím i Madonnu.

Jedním z vůbec největších jmen světového návrhářství je Gianni Versace. Kombinoval vkus a naprostý kýč. Co bylo původně skandální, to se stalo jeho rukopisem. Svou inspiraci nacházel v postavě prostitutky – vytáhl ji do prostředí haute couture a obdivoval její ženskost. Versace netvořil pro střední vrstvy, patřil mezi vysokou společnost tělem, duší i tvorbou. Jeho modelky častokrát trpěly v modelech z kovových síťovin nebo pod byzantským křížem. Měl velmi oblíbenou kaligrafii, bral inspiraci u Warhola, Picassa, v baroku a v antice. V roce 1997 byl zavražděn a jeho smrtí trpěl celý módní svět.