Jiří Padevět o módě, punku i životě po šedesátce: Pořád se mi chce něco dělat

Jiří Padevět patří k nejvýraznějším popularizátorům moderních českých dějin. Spisovatel, nakladatel a dlouholetý ředitel Nakladatelství Academia se ve svých knihách věnuje především období nacistické okupace, druhé světové války a komunistické totality. Jeho Průvodce protektorátní Prahou získal v roce 2014 hlavní cenu Magnesia Litera – Kniha roku i Literu za literaturu faktu.

Letos se jeho veřejná role rozšiřuje o další rozměr. Jiří Padevět kandiduje do Senátu. My jsme se ale rozhodli využít této příležitosti trochu jinak. Neptali jsme se na volební program ani politické soupeře. Zajímalo nás, kdo je muž za desítkami knih a historických příběhů ve chvíli, kdy pracovní témata ustoupí do pozadí.

Když jsme spolu před pár dny komunikovali, zrovna jste si užíval dovolenou. Prozradíte, kam jste letos vyrazil a jak vypadá dovolená Jiřího Padevěta? Dokážete během ní skutečně vypnout, nebo s vámi cestují i knihy, práce a zájem o historii míst, která navštívíte?

Většinou to s manželkou děláme tak, že jedna dovolená je putování, během kterého spíme téměř každou noc jinde. Letos to byla Normandie a Bretaň, takže historie bylo mnoho, od megalitických řad v Carnacu až po muzea a vojenské hřbitovy v Normandii. Knihy s námi cestovaly a cestou přibývaly další. Druhá dovolená bývá odpočinková na jednom místě, letos to byla Šumava. Knihy byly opět přítomny.

Většina lidí vás zná jako spisovatele, nakladatele a člověka, který se zabývá často velmi temnými kapitolami našich dějin. Jaký je ale Jiří Padevět ve chvíli, kdy zavře poslední knihu a přestane pracovat?

Někdy jdu rovnou spát, někdy si čistím hlavu filmy a seriály, často ovšem tematickými k tomu, co mne zajímá.

V jednom z rozhovorů jste o sobě řekl, že jste „zamrzl v punku“. Zůstalo z tehdejšího pankáče něco i ve vašem způsobu oblékání, životním stylu nebo pohledu na svět?

Tohle prohlášení se týkalo především poslechu hudby, ale něco ve mně určitě zůstalo. Třeba výrazná nechuť akceptovat autority, které sám za autority nepovažuji. Pokud jde o oblékání, pomalovanou koženou bundu jsem už dávno odložil, ale něco z punku v oblékání zůstalo, byť jsou to stopové prvky. V životním stylu už asi ne.

Když už jsme u oblečení, řešíte vůbec módu? Máte něco, co je pro Vás natolik typické, že bez toho téměř nevycházíte z domu?

Možná Vás to překvapí, módu řeším dost. Nejde o žádné extravagance, základem mého šatníku jsou džíny užšího střihu, trička a mikiny. Na zimu vyšší šněrovací boty a bundy kožené či vojenských střihů. Ano, v mém šatníku je i hodně věcí ve stylu military. Jsem rád, když se mi podaří zakoupit něco kvalitního a nadčasového. Typické je pro mne, kromě léta, černé jednoduché triko s dlouhým rukávem. Funguji ale trochu jako filmová postava Bohuš Stejskal z filmu Věry Chytilové Dědictví. Když se v něčem cítím dobře, nejraději bych si to koupil pětkrát a nosil do konce svých dní. Ale samozřejmě mám v šatníku i obleky, košile a kravaty, byť je nosím pouze, když to skutečně vyžaduje společenská situace. A vracím se k otázce o dovolené, s manželkou nikdy nezapomeneme navštívit místní obchod s módou a často odcházíme s nákupem.

Existuje nějaká věc ve vašem šatníku, kterou máte už absurdně dlouho a odmítáte se jí vzdát?

Neexistuje, existuje spíš ten popsaný základ, který průběžně obměňuji.

Vaším světem jsou desítky let knihy. Dokážete ještě vejít do knihkupectví jako obyčejný zákazník a jen tak se mezi knihami toulat, nebo už automaticky sledujete obálky, sazbu, vydavatele a přemýšlíte profesně?

Vcházím spíše do antikvariátů, které mám opravdu v oblibě, i když zrovna nic nenajdu. Mezi antikvárními, ale i knihkupeckými regály se toulám moc rád, ale vždycky je v tom i ten profesní prvek. U starších knih se dívám, kdo je tehdy vydal, kdo vytvořil obálku nebo ilustrace. Děsně rád mám chvíli, kdy ze staré knihy něco vypadne – třeba pohlednice, jízdenka na tramvaj, nakladatelský katalog nebo stará fotografie. A pak se snažím k takové nečekané symbióze vymyslet příběh.

Kolik knih máte doma? A existuje ještě nějaký systém, podle kterého se v nich vyznáte, nebo už knihovna dávno začala žít vlastním životem?

Na rozdíl od některých politiků jsem svoje knihy nepřepočítával, nepřijde mi to důležité. Málo jich asi nebude, jsou dokonce rozmístěny na třech lokalitách, doma, v kanceláři a na chalupě. Snažím se drobně o tematické rozdělení, ale vzhledem k tomu, jak knihovna soustavně roste, se to krapet vymyká.

Vaše práce vás opakovaně přivádí k velmi těžkým lidským příběhům, násilí a tragédiím. Dokážete je po práci jednoduše odložit, nebo si některé osudy nesete domů v hlavě?

To nejde odložit. Pokud se setkáte s tragickým příběhem, a je jedno, jestli je rodinný, nebo úplně cizí, je jedno, jestli se týká našich židovských nebo německých spoluobčanů, protinacistických nebo protikomunistických odbojářů, nebo zcela nevinných obětí totalit, zůstane ve vás minimálně jako stopový prvek paměti na něco, co se stát nemělo.

Co vám v takových chvílích nejspolehlivěji vyčistí hlavu? Máte nějaký vlastní recept na stres?

Nejlepším receptem na stres, a možná nebude řada lidí s jinou zkušeností souhlasit, je skvělé manželství a opravdový domov, do kterého se těšíte.

Působíte jako člověk s poměrně výrazným smyslem pro humor a nadhledem. Je pro vás humor způsob, jak se vyrovnávat i s vážnými věcmi?

Samozřejmě je, někdy se v užším kruhu dopouštím i humoru velmi černého, s manželkou i přáteli se občas noříme do hlubin jazykové komiky, k čemuž je čeština velmi vhodný jazyk. Ale funguje to i navenek, nejen v užším kruhu. Co dělat s politikem, který svoje řemeslo vykonává ku prospěchu svému a ne ku prospěchu obce, a ještě je u toho arogantní? Vysmát se mu.

Kdybyste se mohl na jeden večer posadit ke stolu s libovolnou osobností českých dějin, koho byste si vybral? A hlavně, na co byste se jí zeptal, co v žádné historické knize nenajdeme?

Nejspíše s paní Zdenou Mašínovou starší, mimochodem první inženýrkou geodézie v českých zemích. Zeptal bych se jí mimo jiné, jak to chodilo v rodině, než do ní fatálně zasáhly nacismus a komunismus.

Jste zvyklý rekonstruovat životy lidí podle dokumentů, dopisů a stop, které po sobě zanechali. Kdyby jednou někdo stejným způsobem skládal příběh Jiřího Padevěta, co byste chtěl, aby o vás zjistil?

Raději snad nic. A když už, snad že jsem byl ve skutečnosti o něco příjemnější člověk, než by vyplývalo z dochované korespondence.

V jednom rozhovoru jste za největší luxus označil svobodu. Co je pro vás luxus v tom úplně obyčejném, každodenním smyslu – věc nebo zážitek, který si opravdu rád dopřejete?

Určitě zážitek, patří sem cestování, dobré víno, západy slunce, chvíle kdy vám nad hlavou přeletí divoká husa tak nízko, že slyšíte svist křídel, daleký obzor v krajině, ke kterému musíte doputovat, kočka, co se vám usadí na klíně, a mohl bych pokračovat dál a dál, ale vždycky je to zážitek. I když natrefíte v antikvariátu na něco, co lovíte pár let, je taky zážitek.

Kdy jste naposledy udělal něco naprosto spontánního, co nebylo v diáři?

Jsem šílenec, který si píše do diáře prakticky všechno. Ale spontánní věci se určitě stávají během dovolených a putování, kdy mne zláká nějaká hnědá cedule, nebo něco v krajině, k čemu spontánně odbočím. A koupit si něco na sebe je také občas spontánní rozhodnutí, když už jsme na Móda.cz

Co vás dokáže spolehlivě rozesmát?

Kamarádi, historické absurdity, film Pane vy jste vdova a někteří politici.

V červenci jste oslavil šedesáté narozeniny. Jak jste ten den strávil? A patříte k lidem, pro které je kulaté životní jubileum důvodem k bilancování, nebo je pro vás šedesátka jen další číslo v kalendáři?

Snažil jsem se tvářit, že se nic takového neděje, ale rodinná večeře s manželkou, dcerami a jejich chlapci proběhla, vyrazili jsme na ní až do Krakova.

Šedesátka bývá pro řadu lidí obdobím, kdy začínají spíše ubírat, vy se naopak kandidaturou do Senátu pouštíte do úplně nové životní zkušenosti. Máte pocit, že člověk s věkem získává větší odvahu dělat nové věci, nebo naopak mnohem lépe ví, do čeho už se mu nechce?

Pořád se mi chce něco dělat, chce se mi řídit nakladatelství, chce se mi psát knihy a točit videa, chce se mi cestovat, chce se mi číst, a ano, chce se mi začít zasahovat do života mé vlasti skrze Senát. A nechce se mi vypadnout z rytmu, byť někdy se z toho rytmu trochu orosím na čele, což se mi třeba okolo padesátky nestávalo.

A úplně na závěr: Kdybychom na chvíli odložili všechny profesní tituly, knihy i veřejné funkce – co je dnes pro Jiřího Padevěta znakem opravdu dobře prožitého života?

Naděje, že mým blízkým a mým spolupracovníkům se vedle mě dobře žije a pracuje.