Michael Kašpar: Ve třiceti má člověk potřebu něco dokazovat. Dnes už úspěch vnímám jinak

Michael Kašpar strávil deset let jako učitel zeměpisu na kolínském gymnáziu a s vedením města je spojený posledních dvanáct let. Přesto o Kolíně nemluví jen prostřednictvím své současné funkce. Je to pro něj jednoduše domov, místo spojené s rodinou, přáteli a vzpomínkami dávno předtím, než poprvé vstoupil na radnici. A právě odtud jsme náš rozhovor začali. Od města, které provází prakticky celý jeho život...

Narodil jste se v Kolíně, deset let jste učil na místním gymnáziu a posledních dvanáct let jste spojený s vedením města. Dokážete si vůbec představit, že byste někdy žil úplně jinde?

Kolín je pro mě domov v tom nejjednodušším slova smyslu. Mám tady rodinu, přátele, spoustu vzpomínek a míst, ke kterým mám vztah dávno předtím, než jsem začal pracovat na radnici. Když se na město dívám ne jako starosta, ale prostě jako obyvatel města, je to místo, kde se cítím přirozeně, dobře, mám ho rád a záleží mi na něm. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že pocit domova není vůbec samozřejmá věc.

Než jste vstoupil do vedení města, strávil jste deset let jako učitel zeměpisu na kolínském gymnáziu. Když dnes potkáte své bývalé studenty jako dospělé lidi, bývá zvláštní vidět, kam se jejich životy posunuly? A stává se ještě, že Vás někdo osloví „pane učiteli“?

Stává, občas... „Pane učiteli“ má pro mě pořád zvláštní kouzlo a vlastně mě těší, když mě tak někdo osloví i po letech. Je trochu neuvěřitelné potkat člověka, kterého si pamatujete jako studenta v lavici, a najednou má vlastní rodinu, práci, někdy i děti školního věku. A vzhledem k tomu, že jsem byl i třídní na našem kolínském gymnáziu, potkávám často i ty „své“ studenty a k těm mám ještě trochu bližší vztah. Člověku to samozřejmě také velmi nenápadně připomene, kolik času už uplynulo. Ale mám z těch setkání radost. Učení byla důležitá část mého života a vážím si všech učitelů a učitelek, kteří dělají ohromně důležitou, byť stále občas trochu nedoceněnou práci.

Co vám po těch letech ze školy chybí nejvíc? A je něco, co jste se jako učitel naučil a překvapivě to využíváte i dnes?

Nejvíc asi bezprostřednost mladých lidí. Studenti vám velmi rychle dají najevo, jestli je něco baví, nebo jestli jste je úplně ztratili. To je docela dobrá škola komunikace. Naučil jsem se také vysvětlovat věci, pokud možno jednoduše a srozumitelně. Když třicet lidí ve třídě nechápe, co říkáte, většinou není chyba ve všech třiceti. To je zkušenost, která se hodí i dnes. Včetně vystupování před lidmi, ono se to možná někdy nezdá, ale když veřejně vystupujete před stovkami lidí, občas to člověka tak zdravě znervózní. A co mi chybí? Myslím si, že s mladými lidmi jsem v mnoha tématech a při mnoha příležitostech v kontaktu a snažím se vnímat jejich pocity a problémy… takže v tuhle chvíli asi prázdniny (smích).

Když jste dostal nabídku vstoupit do vedení města, připravil jste si prý pro tehdejšího starostu přibližně 150 otázek, abyste si ověřil, do čeho jdete. Jste takhle důkladný i v soukromém životě, nebo dokážete někdy udělat velké rozhodnutí čistě intuitivně?

Musím přiznat, že ta důkladnost se mnou žije i mimo práci. Mám rád, když vím, do čeho jdu, a když si věci dokážu srovnat v hlavě. Sto padesát otázek je ale snad spíš výjimka než pravidlo. Zároveň jsem se postupem času naučil víc věřit intuici. Některá životní rozhodnutí stejně nejdou spočítat do tabulky. Můžete mít všechny informace světa, a nakonec se stejně rozhodnete podle toho, jestli vám to připadá správné.

V jednom ze starších rozhovorů jste říkal, že máte na radnici volného času pramálo, zůstáváte tam do večera a k počítači sedáte i o víkendech. Naučil jste se od té doby lépe oddělovat práci od soukromí, nebo je to po nástupu do dalších funkcí ještě těžší?

Úplně oddělit to asi neumím a nejsem si jistý, jestli to u podobné práce vůbec jde, pokud ji chcete dělat dobře. Telefon máte pořád u sebe a město samozřejmě nekončí v pátek odpoledne. Ale snažím se být disciplinovanější než dřív. Člověk postupně pochopí, že když bude neustále jen pracovat, nebude nakonec dobře fungovat ani v té práci. Takže se snažím mít chvíle, kdy telefon aspoň na chvíli odložím, jsem s rodinou, jdu sportovat nebo někam vyrazíme.

Jste ženatý a máte dvě děti. Jak se během let proměnil váš pohled na rovnováhu mezi prací a rodinou? Dokážete dnes snadněji říct „tohle počká, teď chci být doma“, než když byly děti malé?

Určitě víc než dřív. Když jsou děti malé, máte někdy pocit, že času je nekonečně mnoho a všechno se dá dohnat později. Pak zjistíte, že se nedá. Děti rostou neuvěřitelně rychle a některé chvíle prostě podruhé nebudou. Práce je důležitá a mám ji rád, ale snažím se nezapomínat na to, že rodina nemůže dostávat jen čas, který zbude. A ano, dnes už si umím častěji říct: tohle opravdu může počkat do zítřka.

Zůstává doma Michael Kašpar pořád starostou, který plánuje, organizuje a hledá řešení, nebo jste v soukromí úplně jiný člověk? Co by o vás vaši nejbližší řekli, jak vás veřejnost vůbec nezná?

Obávám se, že potřeba něco plánovat a organizovat se nedá úplně vypnout zavřením dveří radnice. Doma ale určitě nejsem pan starosta a rodina se velmi spolehlivě stará o to, abych si to náhodou nezačal myslet (smích). Myslím, že by o mně řekli, že mám rád humor, že někdy dokážu být až zbytečně důsledný a že když se pro něco nadchnu, umím tím chvíli zaměstnávat všechny kolem sebe.

Mezi svými zájmy uvádíte cestování. Jaký jste cestovatel? Potřebujete mít předem připravený itinerář a vědět, co budete každý den dělat, nebo právě na dovolené dokážete plánování pustit z hlavy?

Jsem dost plánovací. Mám rád, když předem vím, co stojí za vidění, takže bez důkladné přípravy rozhodně nikdy nejedu. Na druhou stranu nechci mít dovolenou rozplánovanou po patnácti minutách. Ideální je pro mě mít několik pevných bodů a mezi nimi prostor na improvizaci. Někdy jsou nakonec nejlepší právě věci, které v žádném itineráři nebyly – náhodně objevené místo, restaurace nebo cesta, kterou jsme původně vůbec nechtěli jet. Ale ano, plánuji a rád mám věci pod kontrolou. Kdo je připraven, prostě není překvapen.

To s vámi musím souhlasit. Je nějaká země nebo cesta, která se vám opravdu zapsala do paměti? A existuje místo, kam se s rodinou opakovaně rádi vracíte?

Těch cest je víc a každá se člověku zapíše něčím jiným. Mám rád místa, kde se dá kombinovat poznávání, příroda, dobré jídlo a trochu normálního života místních, nejen turistické atrakce. Třeba v srpnu jsme udělali týdenní okruh Bosnou a Hercegovinou a bylo to skvělé. Pravý a syrový Balkán, doporučuji všem. Zároveň si tam uvědomíte, jak se u nás máme dobře a že si často stěžujeme na nepodstatné maličkosti.

A čím dál víc pro mě platí, že není rozhodující počet kilometrů od domova. Krásný zážitek můžete mít na druhém konci světa, ale stejně tak pár hodin od Kolína. S rodinou máme rádi i návraty na místa, která už známe – třeba Pálavu, tam to mám fakt rád.

Vedle cestování mezi svými zájmy máte také kulturu a sport. Co z toho je pro vás nejlepší způsob, jak skutečně vypnout? A máte něco, čemu se snažíte věnovat pravidelně bez ohledu na pracovní kalendář?

Na skutečné vypnutí je pro mě nejlepší pohyb. Běhám, jezdím na kole, chodím do posilovny, ideálně a pravidelně od 6 od rána, pro mě ideální start dne. A ano, snažím se pravidelně, sport k životu potřebuji a jdu si zaběhat klidně i po tmě večer s čelovkou, když nestíhám. Kultura zase nabízí jiný druh odpočinku – koncert, divadlo nebo dobrý film vás na chvíli přenesou do úplně jiného světa.

Máte nějakou úplně obyčejnou věc nebo malý rituál, na který se během náročného týdne těšíte? Něco, co možná zvenčí nevypadá nijak výjimečně, ale vám spolehlivě zlepší den?

Čím jsem starší, tím víc si užívám právě obyčejné věci. Člověk má někdy tendenci hledat odpočinek v něčem velkém a výjimečném, ale mně dnes často nejvíc pomůže úplně normální den, odpoledne ale opravdu, pokud mi to má zlepšit den, tak ten můj sport.

Jaký máte vztah k módě? Baví vás oblečení a záleží vám na tom, co máte na sobě, nebo šatník řešíte hlavně prakticky?

Řekl bych, že jsem spíš praktický než módní nadšenec. Záleží mi na tom, abych se v oblečení cítil dobře a aby odpovídalo situaci. Ve veřejné funkci samozřejmě člověk musí přemýšlet i nad tím, kam jde a co je vhodné. Ale že bych doma studoval módní trendy pro příští sezonu, to bych asi trochu přeháněl. (smích) Mám raději věci, které jsou kvalitní, jednoduché a můžu je nosit delší dobu.

Ve veřejném životě vás lidé většinou vídají v košili, saku nebo obleku. Jak ale vypadá Michael Kašpar ve volném čase? Máte nějaký typický kousek, do kterého se převléknete, jakmile pracovní povinnosti skončí?

Jakmile nemusím mít sako a společenské boty, velmi rád je odložím. Ve volném čase jsem úplně běžný člověk – tričko, mikina nebo něco sportovního podle toho, co zrovna dělám. Myslím, že lidé, kteří mě znají hlavně z oficiálních akcí, by možná byli překvapení, jak rychle dokážu přejít z pracovního oblečení do maximálně pohodlného režimu. Ale na druhou stranu chodím běhat i na různé závody, jezdit dračí lodě… lidi mne ve sportovním znají…

Je něco, na čem si v oblékání potrpíte – kvalitní boty, košile, hodinky, dobrý oblek? A naopak něco, za co byste nikdy nebyl ochoten utratit větší částku?

Spíš, než na konkrétní značku si potrpím na to, aby věc dobře seděla, byla kvalitní a něco vydržela. U bot, košile nebo obleku je podle mě rozdíl poznat hlavně tím, jak se v nich člověk cítí po celém dni. Nemám potřebu kupovat něco jen proto, že je to právě módní nebo že je na tom výrazné logo. Za to bych asi velké peníze dávat neuměl. Když už za něco zaplatím víc, chci vědět, že to budu opravdu používat.

Je vám 43 let a za sebou máte deset let ve školství a více než deset let ve vedení města. Změnil se během té doby váš pohled na to, co znamená být úspěšný? Co jste ve třiceti považoval za důležité a dnes už to vidíte úplně jinak?

Ve třiceti má člověk možná větší potřebu něco dokazovat – sobě i okolí. Má pocit, že musí pořád někam postupovat, něco zvládnout, mít výsledky. Dnes úspěch vnímám mnohem šířeji. Samozřejmě mám pořád radost, když se něco podaří, ale čím dál důležitější je pro mě také to, jestli mám dobré vztahy s lidmi kolem sebe, jestli mě práce pořád baví a jestli vedle ní nezapomínám žít a jestli se dobře žije v Kolíně. A také jsem pochopil, že ne všechno musí být perfektní. To je mimochodem pro člověka, který si kdysi připravil 150 otázek, docela zásadní poznání.

Kdybyste dostal celý den jen pro sebe – bez telefonu, pracovních schůzek a povinností – jak by vypadal? Umíte vůbec nic nedělat, nebo byste si během první hodiny našel nějaký projekt?

Obávám se, že úplně nic nedělat mi moc nejde. První hodinu bych si to asi užíval a během druhé by mě napadlo, co bych mohl podniknout, protože já nevydržím nic nedělat, možná moje hyperaktivita může být pro někoho lehce otravná, ale tu už asi moc nezměním. Ideální den by pro mě ale určitě nebyl za počítačem. Dal bych si v klidu snídani, vyrazil někam ven, zasportoval si nebo někam jel, dal si dobré jídlo, a hlavně nikam nespěchal. Ten luxus není ani tak „nic nedělat“, jako spíš nemuset se pořád dívat, kolik je hodin.

A úplně na závěr: dlouhé roky jste byl pro spoustu mladých lidí „pan učitel“ a dnes vás většina lidí zná především jako starostu. Až jednou nebudete ani jedno, ani druhé, podle čeho byste chtěl, aby si vás lidé, kteří vás skutečně znají, pamatovali?

Funkce jsou vždycky jen na nějakou dobu. Člověk může být učitel, starosta nebo dělat cokoli jiného, ale nakonec je podle mě důležitější, jaký byl k lidem kolem sebe. Byl bych rád, kdyby si mě lidé, kteří mě opravdu znají, pamatovali jako někoho, na koho se mohli spolehnout, kdo se snažil jednat fér, neztratil smysl pro humor a měl o druhé a o Kolín skutečný zájem. Jestli po člověku zůstane taková vzpomínka, je to možná větší úspěch než jakákoli funkce.