Poznámky pod čarou: Nejen o prosincových přáních, která na nás čekají

Poznámky pod čarou: Nejen o prosincových přáních, která na nás čekají

Přání malá a velká, samozřejmá a pomyslně nedosažitelná, hmatatelná a neuchopitelná, vyřčená a skrytá. Všichni je máme. Prosinec jich s sebou nese každoročně nejvíce.  

Patřím mezi lidi, kteří si stále něco přejí. Má přání jsou většinou tajná, úsměvná a časem zapomenutá. Někdy věřím, že je se mnou sdílejí tisíce lidí po celém světě, někdy si s nimi připadám děsně osamělá. Na Vánoce je nás ale takových spoustu. Na Vánoce si totiž přejí i ti, kteří berou přes rok život pevně do svých rukou a na žádná přání si nehrají. Na Vánoce najednou všichni věříme, všichni si přejeme, všichni doufáme. V lásku, rodinu, pohodu, zdraví, úspěchy a štěstí. Ve splnění přání. Těch malých i velkých, hmotných i nepolapitelných, tajných i veřejných.  

Já mám v prosinci ráda vyrábění vlastního adventního kalendáře, kam si mohu napsat 24 přání nebo úkolů, u kterých si dopředu slíbím, že je splním. Píšu tam jen maličkosti, věci, které jsou dosažitelné a jejich splnění během jednoho dne je reálné. Pravidelně si slibuji více spánku, čtení, odpočinku a pečení vánočního cukroví. Nejdříve z jedné strany napíšu čísla dnů, pak kartičky otočím a několikrát promíchám, abych nevěděla, na jaký den co připadne. Sice si pamatuji velkou část úkolů, ale některé mi z hlavy vypadnou a pak, když kartičku s jedním z nich otočím v příslušný den, překvapí mě.

A tak si přeju. Vánoce na sněhu. Okamžiky štěstí. Splněná přání. Chvilky radosti. Opětovanou lásku.

Přeji si, abych si co nejvíce přála.

Protože miluju sílu (ne)splněných přání...  

Mohlo by vás zajímat
Sledujte náš Instagram