Rozhovor s herečkou Aňou Geislerovou o šatech, rituálu červeného koberce i vnitřním klidu

Jak na vás napoprvé zapůsobil nápad, že Pilsner Urquell udělá skleněné šaty ze svých lahví?

Měla jsem z toho opravdu radost. Tyhle větší, slavnostní akce si vždycky užívám, ale nejvíc pro mě znamená, když se z jednorázového projektu stane něco dlouhodobějšího. Upřímně, myslela jsem si, že naše první „pivní“ spojení s šaty, bylo takové velké finále. O to víc mě překvapilo, že na to navazujeme a posouváme to ještě dál.

Jaký byl váš první dojem, když jste viděla šaty naživo?

Na první pohled mě nadchlo, že šaty jsou úplně jiné než ty předchozí. Říkám jim „třetinka“. Klidně bych do toho šla i do třetice, uvidíme, jaké překvapení si Pilsner Urquell přichystá na další rok. Líbí se mi, jak jsou odlišné a zároveň pro mě dost netypické. Barevně působí ostře, skoro až rockově, a to mě baví. Upřímně, té zelené jsem se trochu bála, občas může být zrádná. Ale v kombinaci se vzorem a sklem mi přijdou šaty nádherné, odvážné a neotřelé.

Jaký je pocit mít je na sobě? Byly pohodlné?

Čekala jsem, že šaty budou těžké. Jejich lehkost mě překvapila. Na druhou stranu jsou hodně ‚slyšet‘, protože při každém pohybu cinkají skleněné kapky, které jsou na nich našité.

Jak se vám šaty osobně líbí? Jaký je váš módní vkus – jste spíše pro experimenty, nebo tradiční pojetí módy?

Jedná se o výjimečné příležitosti, ke kterým patří výjimečné šaty. Ale v běžném životě jsem spíš kalhotový a oblekový typ.  Preferuji pánský styl, saka, svetry. Řekla bych, že je to takový trochu ležérní, možná až neutrální styl. Právě proto si pak naplno užívám chvíle, kdy mě někdo oblékne, učeše a nalíčí.

Jaká byla spolupráce s Honzou Černým? Sledovala jste jeho práci už předtím? Zasahovala jste do procesu?

Spolupráce s Honzou proběhla opravdu hladce. Potkali jsme se, myslím, třikrát a už v prvním návrhu trefili něco, co mi sedělo. Neměla jsem k tomu téměř žádné připomínky, spíš jsem byla zvědavá, jak to celé dopadne. Pak přišla jedna, dvě zkoušky a bylo hotovo. Všechno se vyvíjelo naprosto přirozeně. Na návrhu se podílel i návrhář Boris Král, který vytvořil nádherný vnitřní korzet. Já tím celým procesem prošla vlastně velmi jednoduše, o to víc práce měli oni. Honzovu tvorbu samozřejmě znám, jeho kolekce pro olympijský tým se mi moc líbila. Jeho modely nosí i někteří moji mladší kolegové. Rozhodně patří k návrhářům, které nelze přehlédnout.

Co pro vás znamená vyjít na červený koberec? Má to pro vás nějakou symboliku?

To je dobrá otázka. Pro mě je červený koberec taková rozkoš. Není to nutně součást práce, spíš forma prezentace. Vnímám to jako třešničku na dortu. Přijde mi to milé, trochu legrační, a vlastně i jako odměna. Obzvlášť když člověk nemá často přímý kontakt s publikem, já třeba skoro nehraju divadlo. Na červeném koberci se mohu potkat s fanoušky.  

Zažila jste tenhle rituál už mnohokrát. Je to pro vás pořád stejně silné? Nebo se to nějak proměňuje?

Nemyslím si, že by se to nějak proměňovalo. Kamarádi si ze mě dělají legraci – jeden dokonce vymyslel výraz ‚nervózní jako Geislerka za bouřky‘. Prý když blikají blesky, nevím, kam se otočit. Ale ke mně to patří. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že přesně tohle herečky dělají. Chodí na akce, fotí se, jsou upravené a naparáděné.

Neměnila byste…

Neměnila. Ale zároveň si uvědomuji, že je to pomíjivý, prchavý okamžik. Právě kouzlo chvíle, přítomnosti. Není v tom žádný hlubší přesah, jen čistá radost. A i jako divák si myslím, že je hezké se na to dívat. Je to rituál, který k filmu a festivalům prostě patří.

Nedávno jste se stala „Honorary Connoisseur“ značky Pilsner Urquell, což je čestný titul udělovaný lidem, kteří významně přispívají k propagaci značky. Jak tuto roli vnímáte? Ovlivnilo to nějak váš vztah k projektu nebo samotné značce?

Nedávno jsme natáčeli medailonek k ocenění ve výčepu U Věže. Vzala jsem s sebou i Českého lva, aby tam mohl být vystavený. A od té doby tam zůstal. Do výčepu chodím pravidelně, a teď tam mám i své vyznamenání. Náš výčepák byl úplně paf, když za ním přišel hlavní plzeňský sládek. Připadala jsem si, jako bych složila takovou ‚pivní maturitu‘.

Už jste zmiňovala, že jste vlastně podruhé vynesla šaty vytvořené ve spolupráci se značkou Pilsner Urquell. Jaké to pro Vás je?  

Porovnávat úplně nechci, ale první šaty jsem si vždycky představovala jako „pivní pěnu“. Cítila jsem se v nich jako Venuše vystupující z pěny. Že byly skutečně z piva, to bylo překvapivé. Ohlas byl nesmírný, což naznačuje, že to opravdu oslovilo národ pivařů. Nové šaty mi ale přijdou úplně jiné. Připomínají mi skleněnou lahev – barvou, zvukem i siluetou. Jsou jiné, odvážné. Jsem zvědavá na reakce. Nikdy nevíte, jestli se lidem zalíbí. Ale pro mě jsou krásné, a to mi stačí.

Jak jste se těšila na letošní ročník filmového festivalu ve Varech?

Těšila moc. Byla jsem také ráda, že mám vyřešené šaty na červený koberec. Všechno bylo připravené, nemusela jsem se bát, že budu vybírat jen z toho, co zbylo. Největší radost mám z pokračování spolupráce. Moje důvěra v pivo, konkrétně v Pilsner Urquell je nezlomná.  Když s někým pracujete na projektu a on se na vás znovu obrátí, znamená to, že jste ho nezklamali. To je známka vzájemné důvěry, a právě té si cením nejvíc.

Na závěr, Pilsner Urquell v kampani Umění neměnit oslavuje nadčasové okamžiky, které bychom neměnili. Co to znamená pro vás?

Je to krásná myšlenka. Pro mě znamená vnitřní klid. Přijmout, že věci jsou tak, jak mají být, a nepochybovat o tom. Věřit, že to, co člověk má, je správné. A že už není potřeba nic dalšího hledat.