Tomáš Goláň jinak, než ho znáte. O rodině, módě, cestování i životě po padesátce

Tomáš Goláň pochází ze Vsetínska, vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně a většinu profesního života spojil s daňovým poradenstvím. Do Senátu byl poprvé zvolen v roce 2018 a svůj mandát obhájil také o dva roky později. Za veřejnou funkcí a profesní kariérou je ale příběh, který začal mnohem dřív. Vraťme se proto nejprve o několik desetiletí zpátky, do míst, kde vyrůstal.

Narodil jste se ve Vsetíně a dětství jste prožil v malé obci Lhota u Vsetína. Když se dnes vrátíte do míst svého dětství, co se vám vybaví jako první? A je něco z tehdejšího života, co si s sebou nesete dodnes?

Ano, je to rodina, hlavně to, jak držela pospolu a jak se všichni sjížděli na „hody“. A pak dětství. Party, války mezi nimi, honičky na kolech. Nechápu, jak jsme to přežili. Také mě naši vedli k zahradničení. Úplně jsem to nesnášel, teď jsou pro mě záhonky a skleník největší relax.

Ve svých jednadvaceti letech jste se během listopadu 1989 zapojil do studentského stávkového výboru a jezdil přesvědčovat dělníky v továrnách, aby se připojili ke generální stávce. Kde se v tak mladém člověku vzala odvaha něco podobného udělat? Byl jste vždycky ten, kdo se ozval, když mu něco nedávalo smysl?

Ano, byl. A za to mě někteří občas nesnášeli. Tu odhodlanost a vytrvalost v sobě prostě nemá každý. A drží mě to i teď, kdy jsem k tomu přidal i pracovitost a spolehlivost. Ve 21 letech jsem určitě spolehlivý nebyl, to každopádně ne.

Vystudoval jste obor spojený se zemědělským strojírenstvím a zahraničním obchodem, nakonec jste ale více než třicet let spojil s daněmi. Byl to promyšlený plán, nebo jedna z těch životních odboček, u kterých člověk až zpětně zjistí, jak zásadní byly?

Napadlo mě to už v pátém ročníku studia na vysoké škole. Zemědělství se v roce 1991 zcela rozpadalo a já přemýšlel, co dál. A pak jsem zjistil, že perfektně chápu zákony. Na další studium práv už bylo pozdě, protože jsem se chtěl zapojit do podnikání, které se v devadesátých letech rozjíždělo šíleným tempem, i když ne vždycky správným směrem. Takže volba byla jasná: až skončím studia, chci dělat daňového poradce.

V jednom ze svých podcastů jste otevřeně mluvil také o životních neúspěších, pádech a chybách. Je nějaký neúspěch, za který jste dnes vlastně rád, protože vás naučil něco, co by vám úspěch nikdy nedal?

Za skvělý neúspěch považuji svůj pokus dělat i komunální politiku. Tam jsem se poučil, že to pro mě určitě není. Ale také jsem zažil spoustu proher ve svém podnikání, které mě posunuly dál. Můj největší neúspěch byl ale vztahový. Po rozvodu předchozího manželství jsem měl vztah, který mě málem zničil. Tam jsem si musel sáhnout na dno svých sil a poskládat se zase znovu. A tentokrát mnohem silnější.

Už řadu let žijete mezi dvěma poměrně náročnými světy – daňovým právem a politikou. Dokážete po příchodu domů práci skutečně vypnout, nebo patříte k lidem, kterým ještě večer v hlavě běží problémy, které přes den řešili?

To jsem uměl vždycky, i když jsem měl „jen“ náročnou práci daňového poradce. Doma práci neřešíme. Jen úspěchy a občas situace, kdy mě někdo naštve a má to třeba vtipné řešení. Ale ve vzduchu to doma nezůstává.

Jste ženatý a máte tři syny. V Senátu jste jednou řekl, že se s nimi radíte „o všem“. Jsou dnes už ve věku, kdy vám dokážou říct velmi otevřeně, že se podle nich v něčem mýlíte? A dáte na jejich názor?

Radím i neradím, my se o všem bavíme. A prostřední syn, který studuje práva, potřebuje mít pořád pravdu, takže je to pro mě argumentační škola i pro Senát. Jednou mi ale během zasedání Ústavně-právního výboru napsal SMS, že mám pravdu a že to, co zrovna projednáváme a týká se mladých, mladé naopak vůbec netrápí. A kluci mě i učí. Nechám se od nich učit rád a pak se oni nechají učit i ode mě. To podle mě zakládá tu důvěru mezi rodičem a dítětem.

Vaše žena Jana na vás kdysi v podcastu také prozradila, jaký jste manžel a otec, a dokonce i to, jak se z vás přes počáteční zdrženlivost stal pejskař. Jak to s vámi a psy vypadá dnes? A kdo u vás doma nakonec prosadil, že pes bude součástí rodiny?

Tak ono je to tak, že já chtěl velkého psa ven a proti malému psu doma jsem vždycky protestoval. Pak ale přišla nová životní situace, kdy jsme doma dochovali maminku manželky, což přineslo i zhoršený psychický stav nejmladšího syna. Takže se rozhodlo, že pes bude malý a doma. A pomohlo to. Dnes už to pro mě není problém. Náš pes Bublina je mým velkým přítelem. Ale nikdy nebude víc než lidé. Tam bych nedospěl ani s tím velkým psem, kterého jsem chtěl původně.

V minulosti jste působil nejprve jako asistent trenéra mladší fotbalové přípravky, dále pak jako hlavní trenér a dnes jste předsedou SK Louky. Co vám práce s dětmi dala? A zůstal vám vedle funkcionářské role také vztah k aktivnímu sportu?

Asistentem trenéra mladší přípravky jsem byl asi jeden rok. Pak už jsem byl hlavním trenérem po získání licence C. Dalo mi to mnoho. Mám jiné představy o našem školství a podle nich jsem trénoval i děti. Dokázal jsem zaujmout i 22 dětí tak, že dávaly pozor a nedělaly neplechu. Učil jsem je chybou. Chtěl jsem, aby experimentovaly, a vždycky jsem říkal, že až to vyzkouší po tisící první, pak už tu chybu neudělají. Moc rád na to vzpomínám.

Později jsem byl asistentem trenéra mladších žáků a pak už jen předsedou. Tento klub mám rád a pořád do něj dávám velké peníze, i když syn tam kvůli vážnému zranění přestal už před pěti lety hrát. Pořád se snažím vybudovat pro děti nové hřiště, ale Povodí Moravy nám to blokuje. Není schopno k záměru vydat žádné stanovisko a bez něj se už pět let nedokážeme pohnout.

A sám ještě aktivně hraju s kamarády florbal.

Máte za sebou i poměrně dobrodružné cestovatelské zkušenosti – od čundrů pod širákem přes stopování v době války v Jugoslávii až po cesty do Izraele nebo Indie. Jste pořád cestovatel, který potřebuje trochu dobrodružství a nejistoty, nebo už dnes na dovolené oceníte spíš pohodlí?

Tak já jsem pořád stejný, ale manželka už chce více jistoty. A se syny jsme takové cesty nikdy nepodnikali, takže s nimi hledáme spíše pohodlí. Ale oni už s námi taky moc nechtějí jezdit. Jsou už nastaveni podle sebe. A to je to, o co jsme usilovali.

Je nějaké místo na světě, kam se opakovaně rád vracíte? A naopak země nebo cesta, která vás překvapila natolik, že vám nějakým způsobem změnila pohled na život?

Já se neskutečně rád vracím domů. A ze světa bych vypíchl hlavně Řecko, to miluju. Ale ta otázka má ještě jednu část – co mi změnilo pohled na život. Tak jednoznačně to byla cesta do Izraele bez cestovky, kterou jsme si celou zorganizovali sami. Za prvé jste u kořenů celé naší křesťanské kultury, za druhé začínáte chápat uvažování Izraelců, když vás dají zcela neplánovaně v hotelu mezi místní oslavující šabat. Za třetí vidíte i pohled Palestinců, protože jsme si pod Chrámovou horou našli palestinského řidiče, který nás potom celý týden všude vozil. A poznali jsme jeho pohled na všechno, co se tam děje. Tohle všechno bylo zásadní pro utváření našeho dalšího pohledu na svět. Ale o tom bych tady mohl psát román.

Teď se dostaneme k otázce, která je na Móda.cz opravdu důležitá. Jaký máte vztah k módě a oblékání? Přemýšlíte nad tím, co si vezmete na sebe, nebo je pro vás oblečení především praktická záležitost?

Tak toto téma jste u nás trefili naprosto správně. Můj vztah k módě je velmi pozitivní a s mladšími syny to asi řešíme mnohem více než jiní chlapi. A pořád radíme mámě, co jí sluší, a myslím si, že jsme ji společně vyupgradovali na neskutečnou úroveň. Inspirovali jsme se hodně v Itálii. Krásné a vkusné oblečení nemusí být vůbec drahé, jde o to vhodně všechno nakombinovat. A nesnášíme, když někdo přijde do michelinské restaurace v tričku s krátkým rukávem a potiskem a v nazouvácích. To je prostě neúcta k tomu podniku. Zažili jsme to v Olomouci v restauraci Entrée.

Ve veřejném životě vás lidé nejčastěji vídají ve formálnějším oblečení. Jak ale vypadá Tomáš Goláň ve chvíli, kdy nemusí nikoho reprezentovat? V čem se cítíte úplně nejvíc sám sebou?

Já mám rád cokoliv, co mě netlačí a netáhne. Kolikrát strávím dopoledne v pracovně i v pyžamu, protože mě něco napadne, vyskočím z postele a jdu to na počítači udělat. Jinak doma nosím trička s krátkým rukávem, kraťasy nebo tepláky na šňůrku. Podle ročního období. To je moje domácí oblečení. Na motokárových závodech jsem většinou v kraťasech nebo v riflích. Běžně je to ale polotričko a nějaké pohodlné kalhoty.

Máte ve svém šatníku něco, za co jste ochoten utratit víc, protože u toho chcete kvalitu – třeba boty, oblek, hodinky nebo jiný doplněk? A existuje naopak něco, u čeho módní svět vůbec nechápete?

Obleky si nechávám šít na míru od pana Ondřeje Sýkory a značkové věci mám rád, pokud jsou něčím výjimečné. Takových kousků určitě pár vlastním, včetně hodinek. A moc rád kupuju nádherné věci manželce. Je to úplně boží, když vidíte, že na ní je to ještě hezčí než na modelce na internetu nebo na figuríně v obchodě.

A co na módním světě nechápu? Když si někdo vezme něco jen proto, že je to zrovna trendy, přestože mu to vůbec nesluší. Móda by podle mě měla člověku pomoct vypadat dobře, ne z něj udělat věšák na aktuální módní výstřelky.

Letos vám bude 58 let. Změnil se s věkem váš vztah k práci, času a ambicím? Je něco, co jste ve čtyřiceti považoval za nesmírně důležité a dnes už nad tím dokážete mávnout rukou?

Ano, už určitě nejsem tak vznětlivý a bojovný jako dříve. Ale hodnoty zůstaly. Pořád dbám i na maličkosti, protože z těch se skládá úžasný celek. A nad čím dokážu mávnout rukou? Už nepotřebuju lidi jako dříve přesvědčovat, že mám pravdu. A taky jsem se v politice naučil potlačit vlastní ego. Protože právě ego je podle mě jedna z nejhorších věcí, které si politik může do politiky přinést.

Když máte opravdu volný den, bez Senátu, daňové kanceláře a povinností, jak ideálně vypadá? Jste člověk, který umí nedělat vůbec nic, nebo si nakonec i volný den něčím zaplníte?

Tak takový den neexistuje, protože pokud mám volno, těším se, jak si udělám věci doma, které jsem nestihl, a opravím všechno, co na mě v domě čeká.

A úplně na závěr – celý profesní život jste se pohyboval ve světě, kde se úspěch dá poměrně snadno měřit funkcemi, výsledky nebo čísly. Když ale všechny tyto věci odložíme stranou, podle čeho dnes poznáte, že žijete dobrý život?

Toto je jedna z věcí, která je pro mě zásadní. Necítím se dobře nebo špatně podle toho, kolik mám nebo zrovna nemám peněz, ani podle toho, co se podařilo. To jsem se už naučil upozadit. Cítím se dobře se správnými lidmi, s přáteli, se kterými dokážeme spolu třeba i hodiny mlčet a jen být spolu. Cítím se skvěle s rodinou, když se hodiny smějeme, protože jsme schopni si dělat legraci úplně ze všeho. A taky umím být hodně smutný, když se někomu stane něco, co nemohu ovlivnit.

Nevím, jestli žiju dobrý život, ale ten život je můj, mám jej ve svých rukou a za žádný jiný bych jej nikdy nevyměnil!