Třpytky, vysoké podpatky a obří blond vlasy. Dolly Parton nikdy nechtěla být módní ikonou, přesto se jí stala

Kdyby existovala módní poučka, která by Dolly Parton vystihovala nejlépe, pravděpodobně by zněla: Když už něco děláte, udělejte toho trochu víc. A potom ještě něco přidejte.

Právě přehnanost se stala jedním z jejích poznávacích znamení. Dolly nebyla ženou, která by před každou sezonou studovala nové kolekce a přemýšlela, zda už jsou úzké kalhoty passé. Naopak. Její dlouholetý stylista a kreativní ředitel Steve Summers, který s ní pracoval přes třicet let, vzpomínal, že módní trendy prakticky vůbec nesledovala. Nosila to, co měla ráda, v čem se cítila dobře a co odpovídalo představě Dolly Parton, kterou si sama vytvořila.

Módní ikona, která módu vlastně neposlouchala

Sama Dolly měla k označení „módní ikona“ značný odstup. Když se jí na něj v roce 2023 ptal magazín Vogue, reagovala se svou typickou sebeironií. Dobře věděla, že její vzhled stojí na nadsázce a že prakticky všechno ráda žene o kousek dál. Její typický šatník měl přitom poměrně jasná pravidla. Zvýrazněný pas, silueta přesýpacích hodin, přiléhavé šaty a overaly, výrazné barvy, krajky, třásně, flitry a samozřejmě kamínky. Spousta kamínků.

Zajímavé je, že základ jejích modelů býval často docela jednoduchý. Dolly byla drobná žena a příliš komplikovaný střih by ji snadno „převálcoval“. Extravagance proto přicházela především prostřednictvím materiálů, barev a zdobení. K tomu patřily vysoké podpatky. A slovem vysoké se v jejím případě nemyslí pohodlných šest centimetrů. Její boty se vyráběly na míru tak, aby se v nich dokázala pohybovat i vystupovat, a lásky k podpatkům se nevzdala ani ve vysokém věku. Pak už stačilo přidat výrazný make-up, červené nehty a několik centimetrů blond vlasů směrem k nebi a Dolly byla hotová.

Příběh vzniku jejího vzhledu je možná ještě zajímavější než výsledné kostýmy. Dolly Rebecca Parton se narodila v roce 1946 v Tennessee jako jedno z dvanácti dětí do velmi skromných poměrů. Její představa krásy tedy nevznikala při prohlížení luxusních módních časopisů.

Jako malou ji fascinovala žena z okolí, na kterou se ostatní dospělí dívali s despektem. Měla platinové vlasy vyčesané vysoko nad hlavu, výrazně červené rty a nehty, těsnou sukni a vysoké podpatky. Zatímco okolí ji považovalo za nevkusnou, malá Dolly ji považovala za nádhernou. Právě tento obraz přehnaně ženského glamouru se později stal jedním ze základů její vlastní vizuální identity.

Když doma nebyly peníze na kosmetiku, improvizovala. Už jako dítě hledala způsoby, jak si vytvořit líčení nebo vůni z toho, co bylo právě po ruce. Touha po kráse a sebevyjádření tak přišla dávno před penězi a slávou. Její pozdější styl proto nebyl kostýmem vytvořeným nahrávací společností. Byl nadsazenou verzí ženy, kterou chtěla být už jako holčička.

Stejně otevřeně přistupovala Dolly ke svým vlasům. Nikdy nepředstírala, že její dokonale natupírovaná blond hříva každé ráno zázračně vyrůstá z její hlavy. Paruky se staly praktickou i estetickou volbou a postupně jedním z nejsnáze rozpoznatelných prvků jejího vzhledu. Umožňovaly jí mít vlasy přesně tak velké, světlé a dokonale upravené, jak chtěla, aniž by vlastní vlasy neustále zatěžovala odbarvováním a stylingem.

A zatímco jiné celebrity se snažily podobné kosmetické triky skrývat, Dolly o nich mluvila s odzbrojující samozřejmostí. V tom ostatně spočívala velká část jejího kouzla. Nikdy se nesnažila přesvědčit svět, že je přirozená. Chtěla být jednoduše sama sebou.

Za třpytkami byla mimořádně schopná žena

Bylo by chybou nechat se všemi těmi kamínky rozptýlit. Za okázalou fasádou se skrývala mimořádně talentovaná a schopná žena. Parton se prosadila v prostředí country hudby, kterému v době jejích začátků výrazně dominovali muži. Zpívala, hrála, psala vlastní skladby a postupně si vybudovala kariéru, která dávno přerostla hranice jednoho hudebního žánru.

Její písně Jolene, Coat of Many Colors, 9 to 5 nebo I Will Always Love You se staly součástí hudební historie. Poslední jmenovanou skladbu později proměnila Whitney Houston v jeden z nejslavnějších hitů devadesátých let. Dolly Parton během kariéry prodala přes 100 milionů nahrávek a získala deset cen Grammy. Prosadila se také jako herečka. Film 9 to 5 z roku 1980 jí pomohl oslovit publikum daleko za hranicemi country scény a titulní skladba se stala dalším z jejích největších hitů.

A pak tu byla Dolly podnikatelka. Vybudovala vlastní zábavní impérium včetně Dollywoodu v rodném Tennessee a velmi dobře chápala hodnotu vlastní značky. Za blonďatou ženou, která ráda vtipkovala o svých prsou, parukách a podpatcích, byla po celou dobu schopná obchodnice a především autorka, která si svou kariéru dokázala hlídat.

Možná právě tady leží jeden z důvodů, proč byla Dolly Parton oblíbená i u lidí, kteří country hudbu nikdy neposlouchali. Na první pohled nabízela kritikům nekonečný materiál. Přehnané vlasy, přehnané křivky, přehnané oblečení i make-up. Jenže ona o tom všem věděla. A zpravidla dokázala být vtipnější než její kritici.

Svůj vzhled nikdy nebrala smrtelně vážně. Bavila ji jeho nadsázka a současně nikdy nepůsobila, že by se za svou ženskost nebo zálibu v extravaganci omlouvala. Právě kombinace sebevědomí a sebeironie její image odzbrojovala. 

Pod blyštivým povrchem navíc byla i žena, která velkou část svého úspěchu vracela druhým. V roce 1995 založila Imagination Library, program, jehož prostřednictvím začala rozdávat knihy malým dětem. Motivace byla velmi osobní, protože její otec neuměl číst ani psát. Z původně lokálního projektu se postupně stal obrovský program, který dětem rozdal stovky milionů knih. 

Podporovala také vzdělávání, zdravotnictví a svůj rodný region. Během pandemie covidu-19 věnovala milion dolarů Vanderbilt University Medical Center na výzkum, který přispěl také k vývoji vakcíny Moderna.

Z „příliš“ udělala svou největší přednost

Dolly Parton zemřela 25. srpna 2026 v Nashvillu ve věku 80 let. Zanechala za sebou hudbu, filmy, Dollywood, miliony knih rozdaných dětem a také jeden z nejvýraznějších stylů moderní popkultury.

Její šatník se dnes může zdát skoro jako manifest proti módním algoritmům. Dolly nepotřebovala každých šest měsíců měnit estetiku, aby zůstala relevantní. Nepotřebovala „quiet luxury“, aby působila bohatě, ani minimalistickou éru, aby ji lidé brali vážně. A nepřestala nosit kamínky jen proto, že právě nebyly v módě. Její dlouholetý stylista nemusel hledat každou sezonu novou Dolly. Úkolem bylo rozvíjet styl, který už dávno patřil jen jí. A možná právě v tom spočívá její nejzajímavější módní odkaz.

Dolly Parton se celý život oblékala jako Dolly Parton. Ve světě, který ženám neustále říká, co už je příliš krátké, příliš těsné, příliš výrazné, příliš ženské nebo jednoduše „příliš“, si právě z onoho „příliš“ vytvořila své poznávací znamení. Módní ikonou se nestala proto, že by dokonale následovala módu. Stala se jí proto, že ji nikdy následovat nepotřebovala.

_{zroj info: Vogue, Dolly Parton’s Imagination Library}