Umění nicnedělání. Proč bychom si měli dovolit zpomalit právě teď
Zatímco svět kolem nás neustále zrychluje, naše tělo i mysl často touží po pravém opaku. Přesto máme někdy výčitky, když si dovolíme jen tak sedět a nic nedělat. Proč jsme si zvykli měřit hodnotu dne podle toho, kolik toho stihneme? A proč může být právě schopnost zpomalit tím nejlepším, co pro sebe v předvánočním shonu uděláme?
Jsou dny, kdy máme pocit, že se nezastavíme od rána do večera. Práce, domácnost, děti, nákupy, zprávy, na které bychom měli odpovědět, a nekonečný seznam drobností, které čekají na vyřízení. A když konečně přijde chvíle klidu? Místo abychom si ji užili, začneme přemýšlet, co všechno bychom ještě mohli stihnout.
S blížícím se koncem roku tento pocit často sílí. Do běžného kolotoče povinností se přidávají vánoční přípravy, pracovní uzávěrky, společenská setkání a nenápadný tlak na to, aby bylo všechno hotové, krásné a pokud možno dokonalé. Jenže co když právě teď potřebujeme pravý opak?
Kdy se z odpočinku stala další povinnost?
Žijeme v době, která oslavuje produktivitu. Sledujeme ranní rutiny úspěšných lidí, čteme o tom, jak efektivně využít každou hodinu, a plánujeme si nejen pracovní den, ale často i volný čas. Dokonce i odpočinek někdy podléhá pravidlům. Měli bychom meditovat, cvičit jógu, přečíst určité množství knih nebo si dopřát dokonale sestavenou večerní skincare rutinu. Na ničem z toho samozřejmě není nic špatného, avšak roblém nastává ve chvíli, kdy se z příjemných aktivit stane další položka na seznamu úkolů.
Možná to také znáte, konečně máte volné odpoledne, ale místo radosti přichází zvláštní neklid. Neměli byste uklidit skříň? Připravit něco na další den? Vyřídit resty? Pocit, že bychom měli být neustále užiteční, dokáže pokazit i chvíle, na které jsme se celý týden těšili. Odpočinek přitom není odměna za dokonale splněné povinnosti. Je přirozenou součástí života a jednou ze základních podmínek toho, abychom dlouhodobě dobře fungovali.
Možná je navíc důležité si uvědomit jednu věc, a to že nicnedělání není lenost. Slovo lenost má v naší společnosti poměrně špatnou pověst. Přitom mezi dlouhodobým vyhýbáním se povinnostem a vědomým odpočinkem existuje zásadní rozdíl. Když si dovolíme na chvíli vypnout, neznamená to, že jsme přestali být ambiciózní nebo že nám nezáleží na tom, co děláme. Znamená to pouze, že respektujeme vlastní kapacitu.
Náš mozek navíc nepřestává pracovat ve chvíli, kdy odložíme telefon a přestaneme se soustředit na konkrétní úkol. I během klidných okamžiků zpracovává informace, propojuje vzpomínky a nechává prostor volnějším myšlenkám. Právě proto nás někdy zajímavý nápad napadne ve sprše, při procházce nebo při obyčejném pohledu z okna. Neznamená to ale, že každá chvíle nicnedělání musí přinést kreativní průlom, a vlastně by ani neměla. Jakmile totiž začneme od odpočinku očekávat měřitelné výsledky, vracíme se přesně tam, odkud jsme chtěli uniknout.
Proč je pro nás tak těžké jen tak být?
Zkuste si představit, že sedíte deset minut v tichu. Bez telefonu, televize, knihy nebo hudby. Jen vy a vaše myšlenky. Pro někoho příjemná představa, pro jiného téměř nepředstavitelná situace. Naše každodennost je zaplněná podněty a jakmile máme volnou chvíli, automaticky saháme po telefonu. Čekání ve frontě, cesta tramvají nebo pár minut před spaním se stávají příležitostí zkontrolovat sociální sítě, zprávy či e-maily. Postupně si tak můžeme odvykat obyčejnému tichu. Ne proto, že bychom ho nepotřebovali, ale protože jsme si zvykli každou mezeru něčím vyplnit.
Svou roli hraje i srovnávání s ostatními. Na sociálních sítích vidíme ženy, které zdánlivě zvládají kariéru, rodinu, sport, dokonale uklizený domov i bohatý společenský život. Jen málokdy ale vidíme jejich únavu, nepořádek nebo dny, kdy se jim nechce vůbec nic. A tak máme někdy pocit, že když zpomalíme, něco nám uteče.
V posledních letech se ale stále častěji mluví o životním stylu, který staví na jednoduchosti, pohodlí a schopnosti užívat si obyčejné okamžiky. Dánské hygge nebo nizozemské niksen připomínají, že spokojenost nemusí souviset s množstvím zážitků ani s neustálou aktivitou. Právě nizozemský pojem niksen bývá spojován s vědomým nicneděláním. Nejde o meditaci ani o další techniku osobního rozvoje. Spíš o svolení na chvíli nemít žádný konkrétní cíl, tedy například sedět u okna a pozorovat déšť, dívat se do plamenů svíčky, vypít si čaj, aniž bychom u toho kontrolovaly pracovní poštu nebo se jen tak procházet bez potřeby počítat kroky a překonávat vlastní rekordy.
Možná to zní banálně. Jenže právě v jednoduchosti spočívá kouzlo těchto okamžiků. Nepotřebujeme drahý wellness pobyt, speciální vybavení ani dokonale zařízený interiér, stačí si dovolit nebýt chvíli k dispozici celému světu.
Malé okamžiky klidu mají větší význam, než si myslíme
Představa, že bychom si měli každý den vyhradit hodinu jen pro sebe, může být při běžném pracovním a rodinném režimu nereálná a další nesplněný plán by nám příliš nepomohl. Zpomalování ale nemusí znamenat radikální změnu životního stylu, někdy stačí vypít ranní kávu bez telefonu, nechat při cestě domů sluchátka v kabelce a po příchodu z práce si na deset minut sednout, než se pustíme do dalších povinností. Nebo si jeden večer jednoduše neplánovat vůbec nic. Důležité je především to, abychom tyto chvíle nevnímali jako promarněný čas.
Stejně tak nemusíme mít výčitky, pokud odpočíváme jinak než ostatní. Někdo miluje ticho, jiný si vyčistí hlavu při vaření, zahradničení nebo nenáročné procházce. Odpočinek nemá jedinou správnou podobu, podstatné je, zda nám skutečně pomáhá uvolnit se, místo aby nás zatěžoval dalšími očekáváními.
Předvánoční období nemusí být závodem s časem
Listopad a prosinec jsou ideální příležitostí přehodnotit, kolik toho od sebe vlastně očekáváme. Ne proto, že bychom měli rezignovat na všechno, co máme rády, ale protože ne každá tradice, společenská událost nebo povinnost musí mít automaticky své místo v našem kalendáři.
Možná letos nepotřebujeme pět druhů domácího cukroví, možná nemusíme přijmout každé pozvání na vánoční večírek a možná se vůbec nic nestane, když některé věci necháme na později. Často totiž věnujeme tolik energie přípravám na krásné chvíle, že nám na jejich skutečné prožití už nezbývá síla. Zkuste si proto při plánování následujících týdnů položit jednoduchou otázku: Dělám to proto, že opravdu chci, nebo proto, že mám pocit, že bych měla? Odpověď může být překvapivě osvobozující.
Možná nejdůležitější změna nespočívá v tom, že si do diáře zapíšeme více času pro sebe. Spočívá v tom, jak o tomto čase přemýšlíme. Nemusíme nejprve uklidit celý byt, dokončit všechny pracovní úkoly a postarat se o všechny kolem, abychom si mohli dovolit sednout na pohovku s knihou. Nemusíme být vyčerpaní na hranici svých sil, aby byl náš odpočinek oprávněný. A nemusíme mít ani žádný zvláštní důvod, proč dnes večer nechceme dělat vůbec nic.
V době, kdy se tolik mluví o tom, jak ze sebe dostat maximum, může být schopnost vědomě zpomalit jednou z nejcennějších dovedností. Ne každý okamžik musí být produktivní, inspirativní nebo hodný sdílení na Instagramu. Některé chvíle mohou být jednoduše naše, a právě proto mají svou hodnotu.