Veřejnost zná jen jednu část mého života. Těch světů se ve mně potkává mnohem víc, říká Jana Hůlková, náměstkyně hejtmana

Téměř dvacet let pracovala Jana Hůlková jako radiologická asistentka ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Zkušenosti ze zdravotnictví si s sebou nese dodnes, přestože se její profesní život mezitím vydal jiným směrem. V našem rozhovoru se ale tentokrát podíváme hlavně za hranice práce a veřejného působení. Začneme jednoduše tím, jaké pro ni bylo letošní léto.

Léto pomalu končí. Jak jste ho letos strávila Vy? Podařilo se Vám najít čas na skutečnou dovolenou a odpočinek, nebo patřilo spíš k těm pracovním?

Léto a prázdniny jsem si letos užila hned na začátku července, kdy jsme s manželem a dcerami vyrazili na čtrnáct dní k moři do Chorvatska. Konečně se mi podařilo sladit svůj pracovní kalendář s manželovými službami v nemocnici, což někdy není úplně jednoduché. O to víc jsem si vážila toho, že jsme mohli být dva týdny opravdu spolu jako rodina.

Sluníčko, moře a hlavně společný čas nám pomohly krásně si odpočinout a na chvíli zpomalit. Věděla jsem, že mě čeká velmi náročný pracovní a politický podzim, a tak jsem si tentokrát opravdu přála alespoň na pár dní politiku úplně vypustit z hlavy. A myslím, že se mi to docela povedlo.

Většinu života jste zvyklá být v rolích, ve kterých se hodně staráte o druhé. Uměla jste vždycky stejně dobře myslet i sama na sebe, nebo jste se to musela postupně naučit?

Ano, je to pravda. Péče o druhé mě provází prakticky celý život. Sedm svých blízkých jsem doprovodila až do konce jejich života, a proto velmi dobře vím, jak náročná je role člověka, který je připraven být druhému nablízku prakticky 24 hodin denně. Člověk při tom velmi snadno zapomene sám na sebe.

A popravdě – pečovat sama o sebe se stále učím. Hodně mě to učí můj druhý manžel, za což jsem mu vděčná. Umí mě zklidnit, zastavit a alespoň na chvíli zkrotit můj workoholismus. Není to tak dávno, kdy jsem procházela psychicky poměrně náročným obdobím. Tehdy mi velmi pomohla i moje skvělá kamarádka, která mě přivedla k většímu přemýšlení o sebelásce, vlastních hranicích a o tom, že není sobecké myslet někdy také sama na sebe. Myslím, že právě to spousta z nás neumí – sami sebe často stavíme až na poslední místo.

Velký osobní posun mi přineslo také několik víkendů věnovaných rodinným konstelacím pod vedením MUDr. Ivany Wurstové. Pro mě osobně to byla zajímavá zkušenost, která mi pomohla podívat se na některé vztahy a životní situace z úplně jiného úhlu a lépe porozumět sama sobě. Ale to už je téma možná na úplně samostatný rozhovor. 

Když na chvíli odložíme všechny pracovní funkce a povinnosti, jaká je Jana Hůlková doma a mezi svými nejbližšími? Je úplně jiná než ta, kterou lidé znají z veřejného života?

Pro někoho jsem možná tak trochu blázen (smích). Ale lidé, kteří mě znají odmala, asi nejsou překvapeni mým pracovním nasazením ani tím, kolika různými oblastmi se dokážu zabývat – a hlavně kolik z nich mě skutečně baví. Jsem velkou obdivovatelkou Tomáše Bati. A přestože rozhodně nemám duši obchodníka, v jeho přístupu k práci, odpovědnosti, odvaze rozhodovat se a neustále něco posouvat dopředu nacházím mnoho věcí, které jsou mi velmi blízké.

Někdy u mě převládne spíš „mužská energie“ – hlavně když řešíme stavbu, technické věci nebo důležité investice. Tam umím být velmi praktická, rozhodná a jít rovnou k věci. A pak se zase s radostí vrátím do své ženské polohy. Přepadne mě potřeba uklízet, vařit, pracovat na zahradě nebo dělat úplně obyčejné domácí práce. Vlastně mám práci všeho druhu ráda, pokud v ní vidím smysl a můžu ji dělat s láskou.

Moc ráda také peču – možná i proto, že dobrému sladkému zákusku sama jen těžko odolávám. Blízký vztah mám k přírodě a zajímám se o bylinky, včelaření, homeopatii, reflexní masáže a další alternativní přístupy k péči o člověka. A když mi zbude čas, ráda pomohu i dobrovolným hasičům. Takže nevím, jestli jsem doma úplně jiná než na veřejnosti. Spíš bych řekla, že doma je vidět mnohem víc mých podob – od rozhodné ženské, která řeší stavbu, až po mámu a manželku, která večer peče něco sladkého a nejraději by ještě stihla zahradu. 

Velkou část profesního života jste strávila jako radiologická asistentka ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Co Vám každodenní kontakt s pacienty dal do života, co byste se nikde jinde nenaučila?

Ve Fakultní nemocnici Hradec Králové jsem strávila téměř dvacet let a myslím, že mě tahle zkušenost zásadně formovala nejen profesně, ale především lidsky. Začínala jsem na onkologické klinice, kde jsme denně ozařovali třeba čtyřicet pacientů s nejrůznějšími nádorovými diagnózami. Je to prostředí, ve kterém se každý den setkáváte se strachem, bolestí, ale také s obrovskou lidskou silou. Přesto jsem se vždy snažila neztrácet pozitivní náladu a pacientům dávat naději. Za ty roky jsem vyslechla nespočet krásných, ale i velmi smutných životních příběhů. A ty ve vás zůstávají.

Později jsem zatoužila po větší profesní výzvě a přešla na chirurgickou část. Tam přišel adrenalin, rychlost a situace, kdy skutečně rozhodují minuty. Často jsem byla součástí emergency týmu pečujícího o pacienty přivážené sanitou nebo vrtulníkem v kritickém stavu. Právě tam jsem se naučila rychle reagovat, zachovat klid a rozhodovat se i pod obrovským tlakem. Dodnes mám někdy pocit, že dokážu velmi rychle vycítit, když je něco opravdu špatně. Tenhle instinkt využívám vlastně dodnes a jsem za něj vděčná.

Zažila jsem také mnoho těžkých traumatologických případů a měla možnost pracovat po boku špičkových odborníků naší nemocnice, včetně lékařů se zkušenostmi z válečných misí. To je škola, kterou vám žádná učebnice nenahradí. Některé příběhy si ale nesete celý život. Pamatuji si mladé lidi po vážných autonehodách, pacienty, se kterými ještě před chvílí mluvíte, řeknou vám své jméno, usmějí se na vás – a za několik okamžiků je všechno jinak. V takových chvílích velmi intenzivně pochopíte, jak je život křehký a jak málo věcí, kterými se běžně trápíme, je ve skutečnosti důležitých. Nejtěžší pro mě vždy byly děti. A od chvíle, kdy jsem se sama stala maminkou, jsem jejich příběhy prožívala ještě intenzivněji.

Přesto – nebo možná právě proto – jsem za těch téměř dvacet let v nemocnici nesmírně vděčná. Naučily mě pokoře, empatii, laskavosti, ale také rozhodnosti a schopnosti neztratit hlavu v krizové situaci. A především mě naučily neodkládat život na někdy. Život se má žít teď, každou vteřinu naplno.

Dnes je váš pracovní svět úplně jiný než dřív. Bylo pro vás těžké udělat tak výraznou profesní změnu? A vzpomenete si na chvíli, kdy jste si poprvé řekla, že to bylo správné rozhodnutí?

Kupodivu pro mě ta změna těžká nebyla. Po téměř dvaceti letech mnohahodinových služeb, víkendů a svátků strávených v nemocnici člověk zjistí, že mu trochu jiný pracovní rytmus vlastně vůbec nevadí. Zároveň ale nemám pocit, že bych svět zdravotnictví úplně opustila. Naopak z něj dodnes čerpám. Znám příběhy pacientů i zaměstnanců, vím, co obnáší směnný provoz, noční služby, nedostatek lidí i každodenní odpovědnost za druhé. Díky tomu se snažím být stále „na jejich vlně“, naslouchat jim, chápat jejich problémy a tam, kde to jde, věci skutečně posouvat a pomáhat.

Dnes je moje práce samozřejmě jiná. Je v ní mnohem více papírování, jednání, výborů, komisí, pracovních skupin a asociací. Ale vlastně mě baví, jak se oba světy prolínají. To, co jsem dříve zažívala přímo u pacienta, dnes často vidím z druhé strany – jako problém, který je potřeba řešit systémově. A nemocnice z mého života rozhodně nezmizela. Když chci, můžu se tam zastavit prakticky každý den – třeba jen s večeří pro manžela, když má službu. Díky němu i bývalým kolegům jsem s nemocničním prostředím stále v kontaktu a vím, co zdravotníky aktuálně trápí.

A kdy jsem si řekla, že změna byla správná? Asi ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla, že zkušenost jednoho člověka nebo jeden konkrétní problém, který dobře znám z praxe, můžu ze své nové pozice proměnit v rozhodnutí, které pomůže mnohem většímu počtu lidí. Tehdy mi došlo, že jsem zdravotnictví vlastně neopustila. Jen dnes mohu pomáhat trochu jiným způsobem.

Také dnes se ve své práci setkáváte s tématy stáří, nemoci, pěstounské péče, lidí se zdravotním postižením nebo rodin v těžkých životních situacích. Změnilo to nějak váš pohled na to, co jsou v životě skutečné problémy a čím se naopak často trápíme úplně zbytečně?

Řadu těchto životních situací znám už ze své profesní zkušenosti ze zdravotnictví a některé také z vlastního života. Přesto mi současná práce umožnila vidět je zase z jiné perspektivy a často mnohem komplexněji. Například každodenní realitu rodiny pečující o člověka se zdravotním postižením jsem poznala blíže až poté, co jsem se seznámila se svým druhým manželem. Má bratrance se zdravotním postižením, o kterého dlouhodobě pečuje především jeho maminka. Je na velkou část péče sama a my se jí snažíme pomáhat. Právě na konkrétních životních situacích pak velmi dobře vidíte, kde systém funguje a kde má naopak mezery. A také jak obrovské množství energie, času a vlastního života neformální pečující svým blízkým dávají. Sama jsem si roli neformálně pečujícího člověka vyzkoušela mnohokrát, když jsem doprovázela své blízké až do konce jejich života. Proto vím, že nestačí říkat pečujícím, jak je jejich práce důležitá. Potřebují také praktickou pomoc, možnost odpočinku a jistotu, že když už nemohou, existuje někdo, kdo je dokáže alespoň na chvíli zastoupit.

Téma pěstounství a náhradní rodinné péče poznávám intenzivněji poslední dva roky. Mám kolem sebe skvělou skupinu lidí, kteří jsou s pěstounskými rodinami a dětmi denně v kontaktu, a myslím, že společně vidíme i konkrétní výsledky. Pěstounů si nesmírně vážím. Přijmout dítě, které si často už nese těžký životní příběh, dát mu bezpečí, lásku a domov, je něco mimořádného. A jestli to změnilo můj pohled na skutečné problémy? Určitě ho to ještě více utvrdilo. Když se pravidelně setkáváte s lidmi, kteří řeší vážnou nemoc, postižení svého dítěte, ztrátu blízkého člověka nebo strach, zda zvládnou další den péče, spousta našich každodenních „katastrof“ se najednou výrazně zmenší.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že největší hodnotu má zdraví, rodina, vztahy a lidé, na které se můžete spolehnout. Spoustu věcí, které nás každý den rozčilují, za týden ani nebudeme vědět. Ty skutečně důležité bychom proto neměli přehlížet.

Vedle všech profesních rolí jste také mámou. Jak vás mateřství proměnilo jako člověka? Je něco, co jste o sobě pochopila až díky svým dětem?

Mateřství mě formovalo v různých etapách života a asi mě stále formovat bude. Ani cesta k němu pro mě nebyla vždy úplně jednoduchá. Udržet těhotenství po 12. týdnu pro mě svého času znamenalo skoro malý zázrak, a možná i proto jsem nesmírně vděčná za své dvě dcery. Dělí je od sebe čtrnáct let, takže každá mě učí něco úplně jiného. Starší dcera mě učí respektovat její vlastní názory, samostatnost a připomíná mi, jak rychle děti dospívají. Ta mladší mě naopak nutí zpomalit – a zároveň paradoxně pořádně zrychlit. Je s ní spousta pohybu, legrace, vtípků a krásného dětského chaosu. Díky ní znovu objevuji svět, který už jsem se starší dcerou jednou prožila, ale tentokrát ho vnímám trochu jinýma očima.

A co jsem díky dětem pochopila sama o sobě? Asi především to, že nemusím mít všechno pod kontrolou a nemusím být ve všem dokonalá. Můžete mít perfektně naplánovaný den, a dítě vám během pěti minut ukáže, že život má úplně jiný plán. Mateřství pro mě není o dokonalosti. Je o lásce, bezpečí, péči a o jistotě, že děti vědí, že se mají vždycky kam vrátit. A to je možná jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se díky nim naučila.

Zmínila jste, že dnes už víte, že „nezachráníte celý svět“. Kdy jste si tohle začala uvědomovat? A změnilo to způsob, jakým dnes přistupujete k práci, rodině i sama k sobě?

 Asi naplno jsem si to začala uvědomovat až s příchodem mého druhého manžela do života. Neměli jsme úplně jednoduchý start a společně s ním se v mém životě začala měnit spousta věcí. Některé rychle, na jiných pracuji dodnes. Celý život jsem byla zvyklá hlavně fungovat, pomáhat, řešit problémy a zachraňovat situace kolem sebe. Postupně jsem ale pochopila, že člověk nemůže zachránit všechny a všechno. A že pokud chce dlouhodobě pomáhat druhým, musí se také naučit zastavit, odpočívat a starat se sám o sebe.

I proto dnes společně tvoříme domov, který nechci mít jen jako místo, kam se večer přiběhne přespat a ráno zase vyrazí plnit další povinnosti. Chci, aby to bylo místo, kde budeme opravdu žít – odpočívat, regenerovat, být spolu, smát se, zvát kamarády a jejich děti, užívat si zahradu a obyčejné chvíle, na které při tom věčném spěchu někdy zapomínáme. Učím se tedy nezachraňovat celý svět. Ne vždycky mi to jde. Ale změny mám ráda a nebojím se jich. Chci být tvůrcem svého života, ne obětí osudu. A podle toho se dnes snažím přistupovat k práci, rodině i sama k sobě.

A když potřebujete opravdu vyčistit hlavu, co funguje nejlépe? Procházka, sport, seriál, knížka, dobré jídlo, ticho… nebo něco úplně jiného?

Často je to úplně obyčejné ticho a samota. Procházka lesem, práce na zahradě, chvíle, kdy nemusím s nikým mluvit, nic řešit ani o ničem rozhodovat. Vzhledem k tomu, kolik lidí a podnětů mám kolem sebe během pracovního dne, je pro mě právě ticho někdy ten největší luxus.Ale pokud bych měla vybrat jednu věc, která funguje stoprocentně, je to sauna. Tu opravdu miluji. Tam se dokážu úplně vypnout, přestat přemýšlet nad prací a na chvíli nemyslet vůbec na nic. To je pro mě skutečný relax a restart. A ráda si také v podvečer vezmu knížku. Čtení mám mnohem raději než televizi – možná i proto, že na tu mi už téměř žádný čas nezbývá. Knížka, zahrada, les, sauna a chvíle ticha jsou vlastně moje nejlepší terapie na přeplněnou hlavu.

Máte něco, co vás opravdu baví a na co si navzdory všem povinnostem vždycky ráda najdete čas? 

Určitě na lidi, které mám ráda. Na svoje kamarádky, rodinu, návštěvu babičky a samozřejmě na dobrou kávu. Čím dál víc si uvědomuji, že právě obyčejné chvíle s blízkými jsou tím, na co člověk nakonec nejraději vzpomíná. Mám kolem sebe několik skvělých kamarádek, se kterými můžu na chvíli úplně vypnout, být sama sebou, smát se a neřešit práci ani politiku. A stejně důležitý je pro mě čas s rodinou a s babičkou. Ten se snažím neodkládat, protože vím, že žádný čas není samozřejmost. A když je k tomu ještě dobrá káva, ke štěstí toho vlastně o moc víc nepotřebuji. 

Jaký máte vztah k módě? Baví vás oblečení a nakupování, nebo je pro vás šatník především praktická záležitost?

K módě mám rozhodně velmi pozitivní vztah. Módu miluji a obdivuji ženy, které umějí krásně kombinovat oblečení, barvy a doplňky a vytvořit si svůj vlastní styl. Sama bych si nakupování a módní inspiraci ráda užívala častěji, jen na to v posledních letech nebylo příliš času. Ještě donedávna jsem kojila mladší dceru, takže můj ranní výběr oblečení byl někdy skoro strategická disciplína. Potřebovala jsem vypadat reprezentativně na jednání, zároveň mít všechno praktické a pohodlné, a ideálně být připravená na to, že ze schůzky odběhnu rovnou na stavbu a neměla bych se tam během pěti minut úplně zničit nebo ušpinit. Najít outfit, který splní všechny tyhle požadavky, byla někdy docela výzva.

Mám ráda ženskost a moc ráda nosím vysoké podpatky. Pravda je, že v kombinaci s malým dítětem, které se rozhodne nečekaně rozběhnout úplně opačným směrem, to není vždy nejpraktičtější obuv. Takže i můj šatník se momentálně učí hledat kompromis mezi tím, co se mi líbí, a realitou mého života. Ale módy se rozhodně vzdát nechci. Naopak doufám, že si na ni zase postupně najdu víc času – protože hezké oblečení podle mě není jen o tom, jak člověk vypadá, ale také o tom, jak se v něm cítí.

Změnil vstup do veřejného života nějak váš šatník? Přemýšlíte dnes při oblékání víc nad tím, kam jdete a jak budete působit, nebo si do toho mluvit nenecháte?

Určitě dnes o něco víc přemýšlím nad tím, kam jdu a co si obléknu, ale že bych si nechala do šatníku příliš mluvit, to zase ne. Výjimkou je můj manžel. Když mi řekne, že mi nějaká kombinace opravdu nesluší, většinou jeho názor respektuji, jdu se převléknout – a napodruhé už to zpravidla vyjde. Dobré módní oko má i moje starší dcera, takže doma mám vlastně hned dva poradce. A zrovna teď nás čeká krásná událost – její první taneční. Samozřejmě jsem si při té příležitosti pořídila nové šaty a moc se na to těším.

Ostatně právě šaty jsou asi nejtypičtější součástí mého pracovního šatníku. Nosím je nejraději do kanceláře, na jednání, společenské akce i další pracovní příležitosti. Cítím se v nich žensky, upraveně a zároveň sama sebou. Veřejný život tedy můj šatník možná trochu kultivoval a rozšířil, ale můj vztah k šatům rozhodně nezměnil – ty jsem měla ráda vždycky.

V čem se naopak cítíte úplně nejvíc sama sebou? Máte nějaký svůj módní „bezpečný přístav“, ke kterému se stále vracíte?

Určitě. Pokud mám svůj módní „bezpečný přístav“, pak jsou to šaty na propínání v áčkovém střihu s páskem. V těch se cítím žensky, pohodlně a především sama sebou. A když přijdu domů a potřebuji úplný komfort, vítězí jednoduchá kombinace – upnuté tričko a černé legíny. Samostatnou kapitolou je pro mě sportovní oblečení. Už roky mám jednu osvědčenou značku, Under Armour, které se jen tak nehodlám vzdát. Když si obléknu kvalitní sportovní věci, mám někdy pocit, že se na běhání a fyzickou námahu začnu i těšit.

A dobré sportovní oblečení samozřejmě oceníte i při větších výzvách. Zamilovala jsem si například ferraty a Alpy mě svou krásou naprosto dostaly. Právě tam člověk rychle zjistí, že oblečení není jen otázkou vzhledu, ale hlavně pohodlí a funkčnosti. Takže můj šatník má vlastně dva bezpečné přístavy – šaty a podpatky pro moji ženskou stránku a legíny se sportovním oblečením pro tu akčnější. A obojí jsem pořád já.

Při pracovním tempu, které máte, zbývá vám prostor na nějaké malé ženské rituály? Máte něco, co děláte pravidelně jen pro sebe a nerada se toho vzdáváte?

Ano, i když přiznávám, že pravidelnost je při mém pracovním tempu někdy trochu relativní. Občas si ale ráda udělám čas jen sama pro sebe. Navštívím třeba meditační skupinku nebo ženský kruh, kde člověk na chvíli zpomalí, ztiší se a vystoupí z každodenního kolotoče povinností.

Mám kolem sebe také spoustu kamarádek, které se zajímají o esoteriku a různé alternativní směry, takže se občas nechám přemluvit k čokoládovému rituálu nebo třeba k výkladu karet. Beru to s určitou lehkostí a zvědavostí – jako příležitost na chvíli se zastavit, pobavit se, podívat se na některé věci jinýma očima a hlavně být v příjemné ženské společnosti. Myslím, že každá žena potřebuje mít něco, co je jen její. Nemusí to být nic velkého ani složitého. Pro mě je důležité, že v tu chvíli nemusím být náměstkyně, kolegyně, manželka ani maminka. Jsem prostě jen Jana.

Jak důležitý je pro vás v životě humor? Umíte si udělat legraci i sama ze sebe a co vás dokáže spolehlivě rozesmát?

Humor je pro mě v životě strašně důležitý. Kdo mě zná odmala, ví, že jsem odjakživa takový srandista, věčný optimista a hodně usměvavý člověk. Někdy je prý moje dobrá nálada až nakažlivá, ale téhle vlastnosti se rozhodně vzdát nehodlám. Myslím, že jsem ji zdědila po své babičce, která má podobný dar brát život s humorem.

Sama ze sebe si legraci udělat umím a myslím, že je to vlastně docela důležité. Člověk by se neměl brát pořád tak vážně – ani když pracuje ve veřejné funkci. Na vtipy je u nás doma ale jednoznačně největší odborník můj manžel. Ten mi občas říká, že od té doby, co jsem v politice, jsem nějaká vážnější a už se mnou není taková legrace jako dřív. Možná má trochu pravdu. Já to ale přičítám spíš tomu, že s naší mladší dcerou nejsem každý den úplně dokonale vyspaná. 

Každopádně smích je pro mě jeden z nejlepších způsobů, jak zvládat i náročnější období. A jestli se někdy přestanu smát sama sobě, bude to pro mě signál, že je nejvyšší čas ubrat práci a pořádně se vyspat. 

Co o vás lidé, kteří vás znají především z profesního života, většinou vůbec netuší? Je něco, čím byste naše čtenáře dokázala překvapit?

Možná by někoho překvapilo, kolik různých světů se ve mně potkává. Lidé mě dnes znají především z politiky a sociální oblasti, případně z mého dlouholetého působení ve zdravotnictví. Málokdo ale asi ví, že mě baví třeba včelaření, bylinky, reflexní masáže a obecně alternativní přístupy k životu. Jsem v tomto směru hodně zvídavá a ráda poznávám věci, které jsou trochu mimo můj běžný profesní svět.

A možná by je překvapilo i to, kolik životních zkušeností už mám za sebou. Téměř dvacet let jsem prožila v prvním manželství, prošla jsem si péčí o své blízké, mateřstvím s velkým věkovým rozdílem mezi dcerami, náročnými situacemi ve zdravotnictví i velkými osobními změnami.

Myslím, že právě díky tomu dnes lidi tolik neposuzuji podle prvního dojmu. Za každým člověkem je nějaký příběh, který na první pohled nevidíme. A já sama jsem asi dobrým příkladem toho, že za kostýmkem, podpatky a veřejnou funkcí může být žena, která si klidně obuje holínky, jde ke včelám nebo pracovat na zahradu. 

A úplně na závěr: Co byste si přála, aby jednou vaše děti řekly, že se od své mámy naučily o životě?

Moje mamka mi celý život říkala: „Líná huba, holé neštěstí.“ A já tuhle větu občas říkám i svým dcerám. V životě se mi totiž mnohokrát potvrdilo, že člověk se nesmí bát zeptat, ozvat se, říct si o pomoc nebo naopak nahlas říct, když se mu něco nelíbí. Mně samotné se tahle vlastnost v životě hodila nesčetněkrát. Ale jinak bych si přála vlastně úplně obyčejné věci. Aby moje dcery jednou uměly vytvořit domov. Aby uměly uvařit, něco dobrého upéct, postarat se o domácnost, ale zároveň aby věděly, že jejich hodnota samozřejmě nestojí na tom, jak dokonale to zvládají.

Chtěla bych, aby měly hezký vztah k přírodě, uměly se radovat z obyčejných věcí, nebály se práce a dokázaly se postarat samy o sebe i podat ruku druhému, když ji bude potřebovat. A asi úplně nejvíc bych si přála, aby jednou řekly: „Máma nás naučila nebát se života, mít rády lidi a věřit, že když něco chceme změnit, máme se o to alespoň pokusit.“ To by pro mě bylo víc než jakýkoli pracovní nebo politický úspěch.