Děti mě naučily být v pohybu. Vnoučata zase zpomalit, říká Josef Štefl

Když Josef Štefl vypráví o své profesní cestě, často zmiňuje lidi, kteří mu v pravou chvíli dali příležitost. Právě u nich a u jeho původně úplně jiných představ o budoucnosti jsme náš rozhovor začali.

Většinu profesního života se pohybujete kolem dětí a mladých lidí. Byla práce s nimi vždycky něco, k čemu jste přirozeně směřoval, nebo jste si původně představoval úplně jinou kariéru?

Moje představy o budoucím povolání původně vůbec nesměřovaly k práci s dětmi. V mé rodině nebyl žádný učitel ani vychovatel. Co si pamatuju, tak mým snem v raném dětství bylo řídit nějaký dopravní prostředek např. autobus nebo traktor. Na druhém stupni základní školy jsem následně úplně propadl basketbalu, tenkrát jsme říkali košíková a tyto dvě myšlenky se následně propojily v tom, že jsem šel na střední zemědělskou školu obor mechanizace v našem městě. Takže jsem nemusel na internát a veškerý volný čas jsem trávil na hřišti. To, že budu pedagog ovlivnilo několik šťastných náhod. První byla ta, že jsem po maturitě nastoupil na civilní vojenskou službu jako sanitář na LDN. Byla to nesmírná škola života, která mi otevřela oči v otázce smrti a zároveň nasměrovala do oblasti pomáhajících profesí. V této době jsem také chodil po večerech hlídat malé děti svým kamarádům a zjistil jsem, že to s nimi umím a přišla druhá náhoda. Dostal jsem totiž nabídku od osvícené paní ředitelky Domova důchodců, které jsem také hlídal děti, že by potřebovala pro klienty někoho, kdo jim mimo běžné péče bude zajišťovat i aktivní program. Takže jsem nastoupil jako vychovatel, ale u seniorů. Asi po roce v této
skvělé roli, mně paní ředitelka navrhla, že by bylo fajn doplnit si vzdělání v pedagogice, takže jsem začal studovat pedagogické minimum a přišla třetí náhoda. Můj kamarád vedl speciální školu a oslovil mě, že mám blízko ke sportu a on by potřeboval doplnit svůj tým o mladého muže, který bude ve škole organizovat sportovní i jiné akce. Podmínkou bylo, že jsem musel pokračovat ve studiu, tentokrát už speciální pedagogiky a tak jsem začal jako naprostý amatér učit a také dálkově studovat vysokou školu. Myslím si, že v současné době už by tato cesta, bez vzdělání a výběrových řízení, rozhodně nebyla možná.

Díky své práci jste denně v kontaktu s mladou generací. Je něco, co jste díky ní sám objevil nebo co vás mladí lidé v posledních letech naučili?

Je toho hodně, ale asi nejvíc si uvědomuju, že je to energie, se kterou mladí přistupují k životu. Malé děti, ale i žáci mají neustálou potřebu být tzv. v akci. Když jsem s nimi na kroužku v tělocvičně nebo na táboře, tak po skončení jakékoli řízené aktivity slyším „co budeme dělat“. To byl z počátku mé práce ve školství velký rozdíl, protože jsem byl od starších lidí zvyklý, že jsem naopak já musel energii dávat jim a myslet na jejich dostatečný odpočinek. To u dětí není, oni neustále můžou a když je dokážete vhodně zabavit, jsou ochotni být neustále v pohybu až do úplného vyčerpání. Bohužel je s tím spojený i fakt, že se v poslední době vytrácí u dětí spontánnost. Zatímco my jsme byli venku celý den a nikdo nám nic nechystal, v současné době děti čekají, co jim kdo nabídne a bude organizovat. Proto rád nechávám dětem volnost a když vidím, že si něco vymyslely, tak se snažím nezasahovat a nechám je hru dokončit.
Druhá věc, kterou vnímám, souvisí se studenty, se kterými komunikuji z důvodu zajištění praxe nebo volnočasových aktivit. V tomto věku mají velký problém
komunikovat osobně, hlavně telefonicky. Vše řeší přes aplikace a to se přiznám po krátké době ztrácím zájem. Ne že bych tento způsob nevyužíval, ale když si informace přes mail nebo WhatsApp vyměňujete neustále tam a zpět, tak já to po chvilce utnu a zvednu telefon. Bohužel je tím často velmi překvapím a chvíli trvá, než začnou fungovat. Myslím, že je to velký problém, protože v běžném životě komunikovat musíte a pokud mají studenti blok, tak si tím nevědomky ubližují a ochuzují se o přirozené vnímání života.

Dlouhodobě máte blízko také ke sportu. Jaký sport je nejbližší vám osobně a jakou roli hraje pohyb ve vašem životě dnes?

Mým sportem číslo jedna je basket. Baví mě jeho univerzálnost. Hraje se na malém hřišti, takže musíte být neustále ve střehu. Nikdy nevíte, zda vás bude bránit menší nebo vyšší hráč, takže musíte volit jiný způsob obrany i útoku. Míč se často nepředvídatelně odrazí a musíte reagovat a když dáte koš, tak to je nepopsatelný pocit. Závodně jsem ho hrál od třetí třídy ZŠ až do mužů. Bylo to i díky skvělé partě, kterou jsme s klukama měli a taky díky trenérovi, který se nám věnoval a trávil s námi na víkendových zápasech mnoho času, takže fungoval jako přirozený vzor a trochu i vrba. Možná i proto jsem dlouholetým trenérem basketbalové přípravky. Snažím se na děti přenést lásku k pohybu a vždy mě potěší, když je i později vídám, že sportují. Pohyb obecně je pro mě nepostradatelnou součástí života. Mám rád všechny míčové sporty a v současné době aktivně s přáteli jednou týdně hraju volejbal. Nejčastěji si jdu ale vyčistit hlavu běháním a pokud mám více času, tak si vyjedu na kole. Mojí ambicí není trénovat na závody, mám rád tu přirozenou aktivní únavu a hlavně nikdy neplánuju, kam poběžím nebo pojedu. Vždy je to podle momentální nálady a pocitu. Naučil jsem se totiž poslouchat svoje tělo a dokážu vycítit, co potřebuje. Moji blízcí také vědí, že si nenechám ujít večerní sportovní přehled ve zprávách a že když sleduju sport, nejsem moc ochotný něco řešit nebo vést rozhovor.

Když máte opravdu volný den a nemusíte řešit práci ani žádné povinnosti, jak nejraději trávíte čas?

To je poměrně jednoduché. Ráno si klidně přivstanu, i když mám volno a jdu si číst. No a potom budu určitě sportovat a nejčastěji pojedu na celodenní vyjížďku na kole. Musí to být ale den, kdy jsem sám. Protože když máme volno s manželkou, tak trávíme přirozeně volno spolu, jsou to spíš pohodovější výlety a dobré jídlo v restauraci.

Je nějaká záliba nebo stránka vašeho života, o které lidé, kteří vás znají hlavně profesně nebo z veřejného života, většinou vůbec nevědí?

Napadá mě, že to je asi hudba. Nemám hudební vzdělání ani na nic nehraju, ale mám rád rockovou hudbu. Dříve jsem rád poslouchal kapelu U2, v poslední době je to spíš česká scéna a nejčastěji asi David Koller. Takže, když doma něco dělám, tak často poslouchám muziku a když jsem sám, tak i hodně nahlas. Pokud jdeme na koncert s manželkou, tak je to většinou na klasiku. Nejčastěji smyčce a pokud je někde v úpravě skladba, která byla původně pouze v úpravě bicí a kytary a je k tomu přidán orchestr, tak to také můžu.

Jaký jste cestovatel? Láká vás spíš aktivní dovolená a poznávání nových míst, nebo si umíte představit týden, kdy skutečně jen odpočíváte?

Cestuju rád a kamkoli. Rád také řídím, takže určitě aktivní dovolená. Vždy ale s mojí manželkou, takže se musíme sladit. Žena většinou vybírá a naplánuje destinaci včetně možných výletů a já si užívám. Oba jsme poměrně hodně pracovně vytíženi, takže to musí zároveň být i týden pohody, kdy často odpočíváme s knížkou nebo využíváme wellness. A já si jdu podle nálady zaběhat nebo zaplavat v moři, které miluju.

Litomyšl je město výrazně spojené s kulturou, historií i architekturou. Máte v ní svoje oblíbené místo, kam se rád vracíte nebo kde si dokážete nejlépe vyčistit hlavu?

Jedno oblíbené místo nemám, protože já spíš rád objevuju místa nová. Když si jdu zaběhat, vždy se snažím najít uličku, kde jsem ještě nebyl. Nebo navštívit místo, kde se něco nového staví nebo chystá. Tím, že je Litomyšl poměrně malá, tak můžete i při krátké procházce navštívit mnoho krásných míst. Živé náměstí přejdete za pár minut, Klášterní i zámecké zahrady jsou hned v sousedství a pokud opravdu potřebujete trochu klidu, tak lesopark Černá hora máte téměř za rohem. Jedno místo mě nakonec přeci napadá. Je to Piaristický kostel na zrevitalizovaném zámeckém návrší. To je nádherné místo s magickou energií. Téměř šestnáct let působím jako oddávající při svatebních obřadech a právě v tomto místě oddávám nejraději.

Co vás baví mimo sport a práci? Najdete si čas na knihy, filmy, hudbu, koncerty nebo třeba vaření? A bez čeho si svůj volný čas neumíte představit?

Musím se přiznat, že vařit moc neumím a moje oblíbené jídlo jsou těstoviny, které se nedají zkazit. Takže jako skvělá hostitelka funguje moje žena a já jsem asistent. Baví mě krájet zeleninu nebo ovoce, porcovat maso, ale i umývat nádobí. Jinak jsem v zájmech hodně nevyhraněný. Mám rád všeobecný přehled a dobrou knihu, koncert nebo divadlo nikdy neodmítnu. V poslední době mě například nadchlo zpracování Kytice v Národním divadle. To byl skutečně nádherný zážitek, který byl umocněn tím, že jsem ho mohl sdílet s celou rodinou. Manželce se totiž podařil husarský kousek, když sehnala lístky nejen pro nás, ale i pro naše tři dcery a jejich muže.

Patříte spíš k lidem, kteří potřebují mít věci dopředu naplánované, nebo si v osobním životě naopak rád necháváte prostor pro spontánnost?

Mám rád věci předem dané a spontánnost mě spíš rozhodí. Když ale něco běží podle plánu, tak jsem ten, který věci dotahuje. A pokud je nutné udělat změny, tak to rád řeším osobně, abych mohl průběh ovlivnit. Snažím se věci a úkoly řešit průběžně a když je něco na delší období, vždy to mám v kupičce nachystané na svém pracovním stole. Tvrdím totiž, že co mám na očích, to je živé. To, co odložím do šuplíku, tak vypouštím. Životní zkušenost mě ale také naučila, že není nutné vše řešit obratem. Některé věci potřebují svůj čas. Často se totiž stává, že když o něčem přemýšlím, tak se situace změní a je nutné to zvládnout jiným způsobem. A ještě lepší je, když se problém vyřeší sám.

Móda není jen záležitostí přehlídkových mol, ale také součástí každodenního života. Jaký vztah k oblékání máte vy? Řešíte, co si vezmete na sebe, nebo je pro vás nejdůležitější pohodlí a praktičnost?

Mám rád sportovní, ale i pohodlné elegantní oblečení. Nemůžu říct, že bych sledoval módní trendy, ale myslím, že dokážu vycítit, co se k sobě hodí. Co na ramínku nebo fotce vypadá skvěle, ale na člověku to není ono. Moje dcery na moje doporučení většinou nedají, ale moje žena na moje rady dá a vždy je ráda, když ji na nákupy doprovázím. Mám také v oblibě, když nám to k sobě ladí a je jasně vidět, že k sobě patříme. Nebráním se ani nošení obleků, protože každá situace vyžaduje jiné oblečení. Takže na svatby se rád vyfiknu a protože si díky práci oddávajícího kupuju obleky poměrně často, přesně vím, co mně sedí a v čem se cítím dobře. Většinou tím zaskočím prodavačky, protože jsou často zvyklé zkoušet několik verzí a velikostí. Já mám svoji oblíbenou značku a nákup hotový za pár minut.

Máte nějaké své „guilty pleasure“ – ať už je to móda, jídlo, televizní pořad, hudba nebo cokoli jiného, co si s chutí dopřejete, i když se tím možná úplně nechlubíte?

Po krátkém přemýšlení musím říct, že je to asi sledování dobových černobílých televizních Bakalářů. Když v programu zachytím, že nějaký díl opakují, tak si ho vždy zpětně pustím. Mám rád tu poklidnou atmosféru a vzpomínám na chvíle u babičky, protože je vždy dávali v sobotu večer.

Člověku se s věkem často mění priority i pohled na to, co považuje za úspěch. Co je dnes důležité pro vás a co jste třeba před dvaceti lety vnímal úplně jinak?

Před dvaceti lety byly naše dcery malé a mojí prioritou bylo zajistit vše potřebné, ale i zbytečné pro rodinu a aby toho co nejvíc se mnou zažily, někdy i přes jejich nechuť. V současné době si ale uvědomuji, že úplně nejvíc jsou dobré vztahy s nejbližšími. Nepotřebujete hromadit majetek nebo uspěchaně navštívit co nejvíc míst. Naopak chvíle klidu s rodiči, oslavy rodinných akcí nebo naopak nádherné okamžiky s rodinami našich dcer a vnoučat je to nejvíc. Právě vnoučata dávají našemu životu s manželkou v poslední době úplně nový rozměr. Protože, když můžete sledovat jejich dětskou upřímnou radost, první krůčky a slova nebo vnímat jejich touhu, kdy nasávají informace, je to nejvíc. A když se stane, že volají manželce a já nejsem přítomen a následně se dozvím, že se opakovaně ptali „kde je deda“ (záměrně psáno bez háčku), to vás opravdu pohladí.

Když potřebujete na chvíli úplně vypnout od práce, telefonu a všeho, co se kolem vás děje, co funguje nejlépe?

Já se přiznám, že nemám sociální sítě a to zcela záměrně. Snažím se vyhýbat negativním informacím, protože už tak je život složitý a nepotřebuju vše o svém soukromí sdílet veřejně. Takže pracovní záležitosti v této oblasti obstarává šikovná kolegyně a domácí přebrané zpravodajství mi zajišťuje manželka. Naopak telefon téměř nevypínám a příchozí hovory vyřizuju kdykoli, klidně večer i o víkendech. Paradoxně často nejvíc lidí volá, když mám volno a jsem na vyjížďce na kole. To si vždy musím připomenout, že oni to samozřejmě nevědí a snažím se chovat přívětivě. Telefon spolehlivě vypínám pouze na zahraniční dovolené a to předem včas kolegům nahlašuji a upozorňuji, že jim opravdu nepomůžu. A co spolehlivě funguje už jsem zmínil výše. Je to určitě knížka, sport, nejčastěji běh anebo cokoli sportovního v televizi. No a samozřejmě vnoučata. V jejich přítomnosti moje ochota řešit pracovní věci také rapidně klesá.

Je něco, co byste si chtěl v příštích letech splnit čistě sám pro sebe – místo, kam se podívat, něco se naučit, vyzkoušet nebo zažít?

Rád aktivně zkouším nové věci, takže když jsem před pár lety dostal poukaz na možnost zkusit se potápět pod dohledem instruktora nebo jsem absolvoval poměrně náročnou ferratu, byl jsem nadšený. A co se týká zatím nesplněných přání, tak delší dobu přemýšlím o pěší cestě do Santiaga de Compostela. Bohužel se necítím jazykově dostatečně vybaven a tak bych potřeboval parťáka. Tip mám, ale on o tom ještě neví, takže to musím napravit.

A na závěr: kdybychom se na vás zeptali vašich nejbližších, jakými třemi slovy myslíte, že by vás popsali?

Já jsem se jich opravdu zeptal, takže prý: „milující, pracovitý a hravý“.